Druhým rokem si Kašavští dali dostaveníčko v místní Sokolovně, aby se utkali v soutěži o nejlepší “Valašskou kyselicu a klobásu“. Devatenáct vzorků kyselice bylo jako loni, jeden lepší jak druhý.
Jedna voněla po hřibech, v druhé zas člověk na jazýčku cítil uzené z domácí udírničky. Další byla víc kyselá, jiná zas trochu do červena. Zkrátka kašavské kuchařky se opět vytáhly. A chlapi, převážní výrobci prvotřídních klobásek, za nimi nezůstali pozadu. Stějně jako loni nechyběla skvělá živá muzika, takřka domácí Mrazivá šála z Držkové (hudební nářez ve stylu Šlapeto) a večer nově ozdobila také cimbálovka ze Zlína.
