Ve vizovickém Kulturním domě můžete v průběhu celého měsíce října 2012 shlédnout výstavu fotografií autorů Ivy Baťové a Milana Cahy. Výstava je tematicky zaměřená na Indonésii, což je destinace, kam oba autoři již několik let pravidelně vyrážejí.
Volný komentář Milana Cahy k výstavě…
Každá z výprav má nějaký nejsilnější zážitek, jednoznačně letos to byl trip po deštném pralese, setkání s orangutanem, slony, předloni například setkání na otevřeném moři s migrujícím stádem vorvaňů, kterých bylo snad šedesát, snad i více, ale to se prostě v té chvíli nedalo spočítat. Všude, kam se člověk podíval, tak viděl velrybu, nebo dvě tři… Jeli jsme na velké expediční lodi Sea Lady, skočili jsme do člunu, vzali foťáky, masky, šnorchly a jezdili jsme půl dne křížem krážem od velryby k velrybě. Fotili jsme každý hřbet, každý ocas nad hladinou, někteří vorvani začali i skákat, ale tady jsme poznali, jak je nesmírně složité něco takového nafotit, říká Milan. Prostě člověk musí mít foťák pořád na oku a mít i štěstí, že ho má namířený správným směrem. Mně se žádný výskok kvalitně nafotit nepodařilo, ale naštěstí nebyli všichni takové dřevo jako já, a tak máme i z tohoto setkání slušnou foto i videodokumentaci. Některým kolegům se dokonce podařilo s vorvani i šnorchlovat. A byl to pro ně obrovský zážitek.
Samozřejmě, že s takovýmito cestami je spojené i určité riziko, zvláště pak pod vodou, nebo v pralese. Oba autoři se však brání, spojení s exotikou. Pro oba to jsou prostě jen země, kde jsou lidé zvyklí žít jinak. Pro ně jsou exoti spíš někteří Evropané, kteří se v těchto zemích, které považují za zaostalé, chovají mnohdy tak, že se za ně člověk až stydí.
V každém případě, pokud člověk jede někam, kde je v podstatě odkázaný téměř sám na sebe, musí se svým způsobem bát. Nebo spíš musí mít respekt. A to platí potom ještě dvakrát tolik pod vodou. Pokud člověk nemá respekt, je to nejlepší cesta do průseru.
Samozřejmě v Indonésii je například velmi silné náboženství. A to platí jak o křesťanství, tak i o hinduismu, islámu či jakémkoliv jiném. V Indonésii je velká spousta náboženství a není výjimkou, že dvě sousední vesnice mají úplně jiné vyznání. A tak si člověk musí dávat hodně pozor, aby neudělal nějaký přehmat, protože by to mohlo mít docela fatální následky.
No a pod vodou… Milan říká: Člověk, který se potápí, leze někam, kde je na návštěvě. A má se tam podle toho chovat. V Indonésii jsou například docela silné proudy a není výjimkou, že se během ponoru podmínky můžou radikálně změnit. Ale pokud člověk dodržuje určité zásady, tak je potápění bezpečné. Druhou věcí je, že se v Indonésii člověk pod vodou setká se spoustou zvířat. A některá mohou být člověku i nebezpečná, ale zase platí, a mám v tomto vlastní zkušenosti, že pokud se člověk k těmto chová slušně, tak se téměř nemá čeho obávat. A to platí třeba i o žralocích nebo vodních hadech, kterých je v Indonésii spousta.
Oba autoři se fotografování věnují již několik let. Milan například nejdřív fotil, potom se potápěl a s tím souviselo i cestování a samozřejmě návrat k fotografování, Iva se nejdřív potápěla a potom přišlo i fotografování. Indonésie pak oběma natolik učarovala, že se tam pravidelně vrací. A vzhledem k tomu, že je Indonésie, což málo lidí registruje, rozlohou třetím největším státem světa, kde však jen jedna pětina je souš a zbytek moře, tak se člověk vždy podívá jinam. A navíc tam poslední roky funguje již zmiňovaná česká expediční loď, což samozřejmě ulehčuje přesuny a umožňuje potápět se v nádherných lokalitách.
K těmto cestám samozřejmě patří i setkání s domorodci. S nimi se nám komunikuje výborně. Navíc jsou velmi přátelští. Většina z nich neumí anglicky nebo špatně. My taky, takže se vždycky nějak domluvíme. Ne, je to trochu nadsázka, ale je pravda, že starší Indonésané anglicky téměř neumí, středně staří umí lépe nebo hůř a až mladší generace angličtinu ovládá slušně. Ale když se člověk chce domluvit, tak se domluví vždy a nemusí znát jazyk.
Oba dva se strašně rádi setkávají s novými lidmi. Když člověk vidí, v jakých podmínkách ti lidé žijí, jak málo si v poměru k našinci vydělají peněz, jak s tím vystačí a jak jsou přesto oproti nám šťastní a spokojení, tak to stojí za to. A pak je to samozřejmě nádherná příroda, moře, zvířata.
Například komodští varani jsou naprosto nádherná zvířata. A pod vodou je to tam jedna pohádková zahrada. Spousta Čechů jezdí do Egypta, ale já tvrdím, že Indonésie je o tisíc procent výš tvrdí Milan. Miliony ryb, tisíce druhů. A navíc velké ryby a savci. Velryby, delfíni, žraloci, manty. Manty, ty jsou asi moje nejoblíbenější. Nádherní tvorové, člověk by řekl, že snad ani nejsou z naší galaxie.
Co se týká fotografování pod vodou, pod vodou má člověk na všechno daleko míň času, ty ryby mu nepočkají, takže fotografování je o to náročnější. A také tam člověk má méně času na nastavení expozice. Ale zase lze říct, že když člověk nefotí pokaždé, tak si to o to víc užije. Máte čas se víc dívat kolem sebe.
Posoudit, jak se oběma autorům podařilo zachytit krásy Indonésie můžete ve vizovickém Kulturním domě až do konce října.
