Beseda, která včera zaplnila společenskou místnost obecního úřadu v Trnavě, měla svůj počátek už v létě. Tehdy v režii Lubomíra Vývody vznikal na zahrádce Pivovaru Vraník rozsáhlý rozhovor s trnavským občanem a obuvníkem Michalem Špačkem. Byl tak plný příběhů, zkušeností a nečekaných souvislostí, že se do Trnavského zpravodaje vešla sotva desetina — a přesto zaplnila pět stran. Právě proto se rozhovor „přelil“ do podoby veřejné besedy, kde se dalo pokračovat v tématech, která se na papír jednoduše nevejdou.
Životní cesta obuvníka, která daleko překračuje řemeslo
Michal Špaček přišel do Trnavy před více než třiceti lety, ale jeho životní příběh začal mnohem dřív — a zavedl jej do prostředí, která by s malou moravskou vesnicí čekal málokdo spojit. Vystudovaný psycholog se po různých peripetiích dostal do Zlína, kde se díky osobnostem formátu Petra Hlavičky a především Jana Pivečky ponořil do světa obuvnictví. Nešlo však jen o řemeslo: byla to škola přesnosti, odvahy, přemýšlení v souvislostech a práce s lidmi.
Jeho profesní cesta jej později zavedla na místa, kde se boty nevyrábějí ve svitu moderních světel, ale v místnostech bez elektřiny, na hliněné podlaze a s nástroji, které pamatují generace. V Africe, Asii i Jižní Americe pomáhal místním obuvníkům, technikům i studentům — někdy jako lektor, jindy jako poradce, a často i jako člověk, který prostě chtěl pomoci.
Afrika a Asie zblízka: když máte učit tam, kde není elektřina
Právě jeho příběhy z Afriky a Asie byly hlavním tématem včerejší besedy. Vysvětloval, jak vypadá každodenní realita výroby obuvi například v Etiopii: města, kde nefunguje mobilní síť; dílny, kde elektřina znamená luxus; komunity, které i přes nedostatek techniky zachovávají řemeslo s ohromnou pečlivostí.
Mluvil ale i o radosti, kterou dokáže přinést obyčejný kontakt s lidmi, o lidské dovednosti obejít překážky a o vnitřní síle, s níž se lidé v těchto zemích dokážou dívat dopředu. To vše předával s úctou a pokorou, bez senzace a s vědomím, že právě tyto zkušenosti ho změnily nejvíc.
O energii, víře, zdraví i síle lidského rozhodnutí
Zazněla však i témata, která překvapila ty, kdo Michala znají hlavně jako technického odborníka. Velmi otevřeně mluvil o zdraví, o vnitřní rovnováze a o tom, co mu daly roky práce mezi lidmi s úplně jiným způsobem života. Přiblížil, jak podle jeho dlouholetých zkušeností souvisí kvantová mechanika, víra a energie a dokázal to podat tak, aby to bylo srozumitelné a inspirující i pro posluchače, kteří se s těmito tématy běžně nesetkávají.
V této souvislosti pronesl také myšlenku, která se stala mottem večera — a kterou zdůraznil zejména směrem k mladé generaci:
„Nebojte se.“
Nebojte se změny prostředí, prvního kroku, nových příležitostí, ani chyb, které k cestě patří. Nebojte se ptát, hledat, učit se. A nebojte se ani říct si o pomoc. Podle Michala Špačka je odvaha v těžkých chvílích často to jediné, co člověk opravdu potřebuje, aby mohl jít dál.
Beseda nakonec nepůsobila jen jako vyprávění zkušeného světoběžníka. Byl to večer, který mnoha přítomným nabídl něco vzácného — klidný, citlivý a lidsky podaný návod, jak chápat složité životní situace a jak k nim přistupovat s větší lehkostí a odvahou. Přestože se mluvilo o Africe, Asii, technologiích i velkých vzdálenostech, vše mělo společného jmenovatele: člověk a jeho schopnost růst, měnit se a hledat dobro i tam, kde ho na první pohled není vidět.
