“Prosimťa, Michale, poď mi chytit ty dvérca, ať sa mi to furt nezavíře. Vydělám jeden poltík a okoštujem, lesti už je to hotové.” Michal otevřel dvérka udírně a do nosa mu vletěl voňavý omamný dým, až sa mu zatočila hlava. Děda zkušeně vyvěsíl poltík bočku a na dénku odřezál 3 slabší plátečky:
“Berte děcka, jak sa vám to zdá?”
“Mi sa to zdá dobré, dědo,” mlaskala a olizovala si čérné pazúry Veronika.
“Špatné to néni, ale eště to chce,” děda vrátil do udírně ořezaný boček a otřel si masné ruky do tepláků.
“Dáme si na večeřu toť to cigárko, to je prohříté akoráť a za pú hodiny to vytáhnem. Poďte do světice, děcka, nezmrzajte.”
Ve staréj dřevěnici bylo teplučko a svítila do chladného únorového večera žlutýma čtverečkama oken. Cigárko vonělo, z chleba na stole sa sypal kmín a drobky, jak ho děda pokrajovál, a v hrnkoch se zlatým lemováním voněl čaj.
“Dědo, nebojíš sa tu sám?” zoptal sa Michal s plnú papulú, “víš, enom nekdy. Když je třeba venku hnusně. Tady na pasekách, daleko od dědiny.”
“Čeho bych sa bál? Leda že mi při velikém větře spadne na střechu hen tá stará máslovka. Měl bych ju podťat, ale šak má furt dobré hrušky, tož bych mosel byt hlúpý.”
“Nestraší tu třeba?” začala sa nenápadně zajímat Verča, která sa velice zajímala o duchařské historky.
“Šak baže, že tu straší. Všady straší, tož mosí strašit aj tady.” usmívál sa děda.
“Jak všady? Kde? Aj nekde v dědině?” ptaly sa děcka jedno přes druhé.
“Aj.” potvrdíl jim děda, při tom překúsl zauzené cigárko, až to křuplo a přežúvál ho jak pravý gurmán. Míša a Verča sa na sebe podívali a další otázka byla jasná.
“Aj ve škole? Tam přeca strašíja enom učitelky.” děcka sa na sebe podívaly a hneď věděly přesně, které učitelky to sú.
“Vás možná strašíja učitelky, ale hlavně tam chodí Bohúš. Bývalý školník. Nikdo vám o něm nevykládál?” děcka krútily hlavama. “Tož to mi ani nepravte! Ani tata?” Děda sa oblízl, napil sa čaju, který voněl úplně ináč, než ten, který dal děckám a začal vykládat:
“Škola totiž nebyla dycky školú. Pŕv sa děcka učily tam, jak je včil obecní úřad. No a včilkajší škola bývala skladem gořalky, jak tam u ní byl ten lihovar. Bohúš měl gořalku nade všecko rád, tož hneď jak z lihovaru udělali školu hŕŕk tam za ředitelem a že chce dělat školníka. Vykládalo sa, že sú tam kdesi zazděné flašky, aby je nenašli lidé z úřadu, co tam chodívali na kontrolu. Doby byly lecijaké, lidé skovávali kdeco všecko do zásoby, kdyby bylo zasej hůř. Bohúš tak dostál prácu ve škole a klúče od celéj školy. Tož to víte, že každú chvilku prolézál budovu od sklepa až po střechu, za každý trám nahlédl, ale hlavně chodívál kolem zdí a ťukál prstem, lesti sa pod něma neozve dutinka nebo nezazvóní sklo.“
„A našél nekdy neco ten Bohúš?“
„Nikdy nic. Mosel si buď sám vypálit nebo po večeroch chodit do hospody a kupovat si za svoje. Až jednúc si toho nakúpíl tolik, že ho našli sedět ve škole na schodoch do sklepa. Byl celý bledý a už nedýchál. Od téj doby sa začalo vykládat, že ve škole straší Bohúšúv neklidný duch, klepe prstem na stěny a hledá tu svoju zazděnú gořalku.“
„Tys ho snáď viděl?“
„Já ne, ale třeba uklizečky a učitelé, co odpoledne zostávali ve škole, čuli to klepání. Nebo že sa třebas za rohem mihl stín, co vypadal jak chlapská postava. Aj děcka, co byly po škole, vykládaly jak sa jim Bohúš zjevil a hnál sa jim doprotivky. Nikdo nechtěl velice zostávat po škole, protože sa nebál ani tak přepisování sešitů, ale toho, že potká na tmavém schodišti Bohúša. A nejvíc sa ozývalo klepání. To tam čulo nejvíc lidí, na mú dušu.“
Irena Vlčková (*1983) Studovala gymnázium ve Zlíně a geografii na MU v Brně, aby zjistila, že jejím osudem je Valašsko. Píše v nářečí poezii i prózu, občas zahraje na kytaru a zazpívá vlastní písničky. Matka tří dětí žije a tvoří v Podkopné Lhotě.
