Ve staveních se smolkovou podrovnávkou , kde se vnější okenice otevírají světlu ven, se zrodily různé formy svérázné tvořivosti těch, kterým je tento kout domovem. Těch, kteří tady žili a žijí a kteří vedle tvrdé práce vytvořili i lidové umění přetrvávající do dnešní technické doby. Vizovice jsou rozloženy v kotlině na téměř pohádkovém soutoku šesti potoků. Zvedající se svahy vroubí od nepaměti svoje cesty pichlavým křovím červenajících se šípkových keřů. Na podzim sklánějí osypané ovocné stromy větve až k zemi.
Sušené ovoce bývalo základem mnoha Valašských receptů, odměnou koledníků ve svátky zimního a jarního novoroční, navlékané do řetězů zdobilo valašské „chvojky“ nad štědrovečerním stolem. Proto zde sušil ovoce každý a to včetně lesních plodů jako jsou borůvky a jeřabiny.
Figurky vytvářené z ovoce také sloužily jako dárky. Na novoročním bílém ubrusu muselo být všechno co se na polích i v sadu urodilo a samozřejmě také vánoční vizovické pečivo s tajemnou mocí a silou jednotlivých zvířátek. A podle ní se zvířátka k jednotlivým talířům rozdělovala. Žábu, která „ cúdí devaterý pramének“ dostala hospodyně, aby mněla vždy dostatek čisté pramenité vody. Kohout – symbol mužnosti ležel před talířkem hospodáře, zajíc, který dobře běhá, patřil dospívajícímu synovi, labuť – zosobňující spanilost a milostnost dostala dcera. Liška někdy připadla člověku lstivému. Figurka miminka musela být i v kolébce, aby malému Valáškovi přinesla štěstí a jistotu, že ho rodiče neopustí.
Doprostřed stolu musela přijít ještě zelená větev, aby se celá rodina za rok zase sešla pohromadě, vedle ní pečená holubička – symbol pokoje a klidu, veverka – dobrá hospodářka, ježek, který svými bodlinami zapudí nemoci a nakonec i štír – obdařený mocí vnést do domu dost bohatství i dost štědrosti.
Vizovické pečivo dál zůstává nitkou, která svazuje minulost s přítomností, dávného člověka s dnešním člověkem, vypovídá o smyslu návaznosti lidského snažení. Bez ohlédnutí nevíme, jak velký kus lidé do dneška ušli.
Podkladem pro text byly staré články z tisku. Závěrem děkuji paní Heleně Kučerové, že nám dovolila nahlédnout do tajů dob dávno minulých.
