S Hrachem jsme si dali sraz u vínečka Chardonnay a příjemné pití se proměnilo i v příjemné vzpomínání. Zdeněk patří k těm, kteří mluví sami. Sami si položí otázku a sami odpoví, takže Hrášek mluvil a mluvil a já popíjel víno.
Třicet roků Fleretu…, když to odečtu, tak vlastně je to rok 1983. Jaké ty začátky vlastně byly?
„Třicetiny “ v podstatě datujeme od názvu kapely Fleret, ale už rok před tím jsme hráli jako kapela Šperhák. Na začátku se mnou hráli Petr Chrastina a Simona Králová.
Proč, prosím tě, Šperhák?
Já ti vlastně ani nevím. My jsme tenkrát s Chrasťou nosili takové dlouhé kožené kabáty, náš vzor byl samozřejmě Led Zepelin a na krk se nám hodil úplně takový malý přívěšek – šperhák. Jenže tenkrát nám to zřizovatelé kulturních akcí zakázali, protože v tom asi viděli něco protistátního, asi bychom mohli do něčeho „špárat“, tak jsme si říkali, že s nimi vykýveme a já jsem ve slovníku nahrabal Fleret – starobylá bodná, sečná zbraň a vlastně to byl ekvivalent Šperháku a líp to znělo.
Kolik se vystřídalo ve Fleretu muzikantů? Připadá mi, že tak dobrých dvacet?
No, možná ani tolik ne, ale řekl bych tak patnáct.
Která byla nejdelší sestava?
S Chrasťou, Kačesem a Jurasem určitě dlouho, ale to jsme se tenkrát hudbou ještě neživili. Ale profesionálně já, samozřejmě Staňa Bartošík, Vladan Heča – Číňan, Heglas na bicí a na basu Mira Mokráš – Dědek. To byly ty první desky jako Zaafůkané, Z hůry dané…
A když jsme u těch čísel…,kolik desek?
Tak to naštěstí vím přesně. Máme třináct dlouhohrajících, první tedy v edici na vinylech od druhé desky už i na CD. Plus nějaké „ épéčka“.
Eviduješ si vůbec koncerty? Máš nějaké číslo, kolik jste jich udělali?
Nemám. Nevím, ale minimálně každý rok uděláme 100-150 koncertů…, ale pod stovku nejdeme.
A pojďme k hudbě. Hrajete určitě nejenom na velkých festivalech, ale i po klubech. Napadá mě, hráli jste“unplugged“? ( Vysv.: bez použití elektr. nástrojů)
Jednou jsme udělali novinku, a co si budeme povídat, přišlo období, že se s muzikou těžko živilo, tak jsme udělali takovou akustickou sestavu, kde můžeme i do hospody pro padesát lidí. To nás strašně baví, protože když jsme v sestavě akustická kytara, housle a bubeník na cajon nebo jiná štěrchátka, tak my jsme si výborně doladili hlasy, protože se dobře slyšíme, což je při bigbítu problém. Je to dobrý motor do budoucna a myslím si, že tak jednou i skončíme. Vloni jsme třeba hráli na štaci pro malé pivovárky a to je fantastické.
Co nová mladá generace posluchačů? Máte určitě generaci, která s vámi vyrůstala, ale je třeba myslet i na tu novou. Oslovujete vaší hudbou, která má samozřejmě stále ten folklorní nádech, i dvacátníky?
Jsem překvapený, že to funguje. Mladí lidé chodí, ale v mnohém na nás někdy přišli s rodiči, mají nás naposlouchané doma a tak nás objevují. Nám se kupodivu to spektrum od nejmladších po ty nejstarší podařilo rozšířit díky koncertování s Jarmilou. Ale samozřejmě je to i tím, že jsme vzali mladé kluky, basák Maroš, ten nemá ani ke třiceti a druhý má Kristovy roky. Oni se zasčůří a jsou to ty lákadla na mladé baby. Co my, už staří dědci, nalákáme.
Hold, už jste legendy.
Je to pravda. Právě jsem to řešil se zlínským pořadatelem a on říkal, že se lístky líp prodávají. Třicet roků činnosti je znát i ti noví posluchači si řeknou, proč ti „staří“ na ně chodí a jdou se podívat.
Jaký je tvůj názor na ´rychlokvašky´ ? Na zábavné pořady typu Superstar chrlící desítky mladých zpěváků. Mají takovou ´PR´, že se vám o ní na začátku ani nezdálo, a po týdnech po nich zdechl pes?
Je pravda, že se potkáváme se spoustou těchto zpěváků. Je to vidět, že jsou uděláni moc narychlo, hodně namistrovaní a Jarmila vždycky říká: „Tak ty půjdeš, ty zpívat nebudeš!“ Jejich problém je, že nemají své písničky. Mám takovou dobrou historku, když začínala ještě Leona Machálková a my jsme se v druhé šatně ladili před koncertem slivovičkou a z její šatny se začaly ozývat různé tóny a árie a Jarmila po chvilce říká: „Hrachu, co ta cérka dělá?“ Říkám: „Jarmilko, ona se rozezpívá, aby měla hlas!“ „Víš to je Hrachu tak, říká „buď to tam je, nebo to tam není. Já otevřu hubu a zpívu!“
Pojďme tedy na chvilku k Jarmile Šulákové. Tenkrát to byl asi odvážný nápad. I když geniální zpěvačka folkloru a vy jste už měli období, že jste začali přitvrzovat…
Musím říct, že to byl jeden z mých nejgeniálnějších nápadů. Myslím si, že daleko větší riziko nesla Jarmila. Ona již měla post královny lidové písně a byla to právě ona, kdo se nebál a šel do toho s námi. Janek Rokyta jednou řekl, že děláme vlastně geniální věc, kdy prostřednictvím naší hudby přitahujeme mladou generaci zpět k folklóru.
Jak to paní Šuláková zvládala, to denní přejíždění, koncertování? I když celý život koncertovala, toto bylo jiné.
Mně teprve nedávno došlo, že když začala s námi zpívat, tak už byla tři čtyři roky v důchodu, což je neuvěřitelné. A ono to začalo skřípat tak dva tři roky zpátky, kdy jsme hráli na Trnkobraní, a ona mi říká: „Tož Hrachu, já už nemožu!“ Tak jsme se dohodli, že občas s námi zahostuje, ale ty začátky byly perfektní. Ona nic nepotřebovala. V kabeli s sebou vždy jídlo na dva dni, pití, dobrou náladu, k tomu petku se slivovicí či vodkou a jak jí nebylo dobře, vytáhla vodku, napila se a už byla „duša v péří“ a jelo se dál.
Neslušná otázka na dámu, ale musím se zeptat. Kolik je paní Jarmile?
Má krásné polokulatiny, takže pětaosmdesát, a řekněme si, že do třiaosmdesáti s námi zpívala na každém koncertě. Já jsem známý, že sedím při zpěvu a v Zádveřicích na koncertě jí říkám, jestli si nechce taky sednout. Ona se na mne osopila: „ Co už su taková stará jak ty dědku, abych seděla?“
Hrachu, co nějaká velká vystoupení?
Tak vzpomínáme na koncert s Jethro Tull, kde jsme byli předskokani. Vloni Johnu Mayallovi, světovému bluesmanovi.
Máš nějaký koncert, na který rád vzpomínáš, nějakou pecku?
Ono jich bylo moc, ale strašně rád vzpomínám na koncerty s Vlastou Redlem. Ten člověk je dokonalý muzikant hrající na vše, ale taky naprosté nevyzpytatelné UFO.
Co když jednou odejde hlas?
To se stává, ale nic mimořádného. Jednou jsem měl problémy s hlasivkama a to jsem si říkal, že končím. Ale stane se mi tak jednou za pět let, že něco na začátku zkazím, spletu něco v textu a pak se na to soustředím, že to pak kazím celý koncert. Už se těším, až bude konec a je to taková krize, že jako bych byl na podiu sám a nahý. To jsem pak šťastný, že je koncert u konce.
Jednu dobu s Fleretem hostoval i Jindra Kejak, který složil oblíbenou píseň Vizovice. Víš, že jí napsal tady ve Vizovicích po jedné oslavě narozenin do mého zpěvníku? Mám vlastně její originál a původní verzi.
Tak to je skvělé…, to tam napiš.
A poslední věc. Co budoucnost? Chystáte desku..
Název ještě nemáme, ale nějaké tři čtyři písně už jsou hotové. Vyhrabali jsme mimo jiné starou píseň Hlava 22 a už ji zkoušíme a má úspěch. Ale ještě uděláme letos pro fanoušky ucelený fleretovský zpěvník.
Takže Hrachu, díky za rozhovor a to víno je na mě. A co popřát Fleretu? Po vzoru královny folkloru Jarmily Šulákové vám přeju, aby i vám po osmdesátce chutnala nejen slivovice, ale hlavně: „ Gdyž sa otevře huba, ať to zpíve!
Richard Jaroněk
