Trnavjanky na Fokusoch
Ve vysoké trávě na trnavských lúkách začínaly kobylky svůj podvečerní koncert. Právě probíhalo nejlétovatější léto, kdy sa teploměr konečně vyřádí aj nad číslem třicet a v noci nespadne pod dvacítku. Slunko jak kdyby sa snažilo dohnat, co v upršaném mazlavém jaru nestihlo a rozdávalo sa v celej svojí nahotě, že si ani jediným mráčkem nezakrylo intimní místa. Stébla sa ohýbaly enom díky tom, že na ně sedali motýli, protože vzduch byl ináč úplně nehybný a hustý jak papuč.
Asfalt tékl po Trnavě jak černá řasenka po Moničiných škraňách. Ta právě zjistila, že má na svojich nejlíbeznějších riflách flek od sava. A zrovna v místě, kde to nebylo ani trochu potřeba. Mohla si za to vlastně sama, že nechala gatě rozhozené v kúpelce na vaně a snažila sa v té samé vaně vyretušovat fleky na teniskách. Aby toho nebylo málo, tak při tom eště volala Nele, které sa snažila barvitě popsat, jak ju Zdeňa pozval tajně na rande a ona neví, jestli jako jo nebo jako spíš ne, protože prostě takové pozvání vůbec nečekala, navíc má eště tu brigádu a neví, kde by na to vzala čas, ale zas nechce byt za krávu, protože málokdo sa tak na férovku vyjádří a že ví, jak to posledně pohnojila s Jeníkem, když ho poslala do hája a on si obratem našel tu černookú všemiňanku, které Monika nehorázně závidí úplně všecko, od obočí až po třpytivý lak na palci u nohy, a nejvíc samozřejmě toho odkopnutého Jeňu. Jak sa snažila dat důraz na poslední svůj výkřik, rozhodila rukama a čvách savem po kúpelce! Všecko ostatní bylo po zásahu savem dokonale vydesinfikované, kromě hlavního čváchanca, který přistál přímo v prdelní části riflí. Trochu si eště věřila, že to zachrání intenzivním mácháním ve vodě, ale žádná záchrana sa nekonala. Bylo rozhodnuté, že gatě sú dneskaj ze hry. Slzy přišly samy a v plné palbě, takže totálně zničily mejkap vypilovaný do posledního detailu podle jútuberky Oliny. Nejhorší ale bylo, že za hodinu začínala pod Trnavú lyžařská zábava – společenská událosť nejvyšší důležitosti, přehlídka nejvíc cool modelů a nejšikovnějších ogarů z širokého okolí, možnosť seznámit sa s nekonečným počtem nových lidí, zkúška pašeráckých schopností, jak co nejelegantnějším způsobem pronést gořalku pořadatelom pod nosem, ušetřit tak peníze a tajně sa ožrat, aby to mama nepoznala, protože ta tam bude také s celú svojú skupinkú matek na tahu.
Bylo potřeba sa vzchopit, neplakat nad rozlétým savem a jít do toho přes mrtvoly bakterií. Vytočila znova číslo nejlepší kámošky Nely.
“Zdar, Malučká, všecko je ztracené, potřebuju nutně tvoju pomoc!”
“Co sa stalo proboha?” Nela zněla vyděšeně, protože poslední co od Moniky slyšela, byl jekot.
“Ty vole, neuvěříš! Poléla sem si gatě savem, je na nich flek přes celú řiť. Barevně to vypadá jak pogrcaný koberec.”
“Náhradní nemáš? Mi neprav, Lízo. Kurňa, já vím, že máš určitě plnú skříň!” Nela říkala Monice Lízo, protože Mona Líza byl jejich společný oblíbený obraz, který spolu ve třinácti složily jako puzzle a od té doby byly nej kámošky.
“Všecko úplně nemožné ale! Měch od zemáků by byl větší styl, než co tu mám za horory.” Monika samozřejmě přeháňala a byla dramatická, ale v ten moment to myslela smrtelně vážně.
“Počkaj, já už su nachystaná, dojdu k vám a neco vybereme. Potřebuješ stylistku jako sůl, moja drahá.”
“Děkuju, Malučká, zachráníš mi život!”
Ve skupince cérek sa objevily zrovna zavčasu a začalo sa probírat všecko důležité:
“Dáte si cigáro?”
“Jo, daj. Nevidí sem naša mama, že ne?”
“Nevidí, tento stůl je vykrytý ze všeckých úhlů.”
“Sorry, já si nedám, je to špatné na pleť.”
“Tvoja babka je špatná na pleť.”
“Dám si pivo, v tom je aspoň to béčko.”
“Až spadneš ožralá na čuňu, tak pivu za krásnú pleť také nepoděkuješ.”
“Hle, už dojel ten borec ze Slušovic, co tu byl posledně. Takové kocúřisko!”
“Hmm, šťavnatý!”
“Křupkavý.”
“Cože? Ten? Mi sa nelíbí, taká tlama.”
“Uklidni sa, ty tom vůbec nerozumíš. To je můj osobní kocúr. Ty si čum po tom svojem ženatém fotříkovi, co ti posledně kupoval panáky a nehl sa od tebe na krok.”
“Je to známý od našich, tak sa laskavě uklidni a nezáviď.”
“Bych za ním hneď šla, ale vidíš, celá huba zas samé akné, já možu podnikat věci až za tmy.”
“Myslíš tady ty dvě prťavé milimetrové tečky? Ty jsi dobrý komik!”
“Sa ti divím, žes eště nepodlehla všemocné síle korektoru, když sa ti zdá, že máš jebáky.”
“Hej, cérky, cérky, včil budú hrát tu našu. Byla sem za kapelú a bude to aj s věnováním!”
“Jeeeej, ty si mazaná Kristýno!”
“Mosíme jít až dopředku.”
“Neasi!”
“Půjdu, ale jak tam potkám mamu, tož sa stahuju do zadních pozic.”
“Enom nedělaj, až tam potkáme Martina s Ondrášem, tož budeš mět zas to svoje zatmění smyslů, jak dycky. Mama nemama.”
“No co, ty zas máš hen toho svojeho zlého výrostka Huga. Každá máme slabost pro jiné opičáky, noaco.”
“Neříkaj mu tak, má jméno a krásné!”
“Martin je takový usměvavý šimpanzík a Ondrášek má zas oči jak lemur. Ale u nich su s tú svojú řiťú bez šance. Ti majú spadené na inačí samice.”
“Roba bez řiti, jak lúka bez kvítí, pamatuj!”
“Takové hlášky řekni před něma, aby si uvědomili, co v životě potřebujú.”
“Já o lemuroch akoráť vím, že majú pruhovaný ocas.”
“Ty si blbá Moniko, fakt už ale.”
“A Jura je takový můj roztomilučký kotul, že?”
“Co je kotul? Ty jsi kotúl! Ne, ty jsi skok přes kozu!”
“Zajeď si na Léšnú a uvidíš.”
Pavel Langr vyskočil na pódium jak srnec a už hrnul svojím hlubokým hlasem věnování první písničky, sypal ze sebe slova jak profesionální moderátor a ukazoval při tom do davu na různé cérky:
“Tak tato písnička je naše a hlavně vaše oblíbená a posíláme ji pro prdelky z Březové, také pro kočičky ze Slušovic, jasně, čauky mňauky a určitě i pro vás, pro sexy baby ze Všeminy a samozřejmě pro holky z Trnavy! Jdeme na to!”
Kytary zakvičaly, bicí zaduněly, ale trnavjanky zostaly stát jak opařené. Kolem nich mocně skákaly davy, ale ony na sebe hleděly jak z jara a snažily sa překřičat obří bedny:
“To si z nás jako dělá prdel? Ideme pryč, dámy, tady sa cosi velice nepodařilo.”
“Jak jako holky? Enom holky? Já mu to půjdu asi vytmavit.”
“Andreo, prosímťa, včil nic nevyřešíš.”
“Tak ale slyšely ste to, né? Ostatní prej: sexy kočičky, prdelky, pusinky, kozičky, faldíčky a my enom obyčejné holky???”
“No třeba Podkopku neřekl vůbec, lesti ste si nevšimly.”
“Na Podkopku ti sere bílý tesák.”
“To už měl řéct zrovna ženy!”
“Nebo roby.”
“No nebo.”
“Tetky z Trnavy!”
“Arogant jeden, mosíme sa nejak pomstit a napravit svoju reputaci. Já sa tu snažím všeckýma silama sbalit Míšu z Březové, div si oči nevymrkám a Pája tu vychválí všecky babizny z okolí a mne zařadí do podprůměru? Já su zteklá jak pes!”
“Uklidni sa, Míšu vůbec nezajímá, co tam kdosi hněte mezi písničkama. Už s ním dneska mluvilas? Užs s ním vůbec nekdy mluvila?”
“Nemluvila a nepleť sa do toho, čem nerozumíš.”
Cérky sa dál utvrzovaly ve svojem přesvědčení, že sú hlavní poškozené na této zábavě. Dokola rozebíraly, jak špatné světlo na ně nevinné věnování vrhlo. Až šel kolem jejich debatního krúžku Adam se svojim kámošem zlým výrostkem Hugem:
“Proč nejdete tančit? Toto je váš oblíbený set.”
“Jsme uražené, protože o nás zpěvák řekl, že jsme HOLKY!”
“A nejste? Možu sa podívat a zkontrolovat to?”
“Zklidni hormon, Adame, a nesnaž sa byt vtipný. Řekl enom holky, o ostatních mluvil mnohem líp.”
“Ty vole, to si děláte prdel! Vám to fakt tak vadí? Já sa z vás dorvu smíchy.”
“Nesnaž sa. Enom to zhoršuješ.”
“Tak já s Hugem za ním zajdeme a třeba sa s tím dá neco udělat. Ale až tak v jedenáct, až to bude trochu víc rozjeté.”
“Tož to su fakt zvědavá. Hlavně mu tam o nás nic neříkaj, ať si nemyslí, že jsme trapné.”
“Jste, no.”
Adam moc nevěřil, co právě vyslechl, ani vlastně tom, co právě slíbil. Chtěl si enom popovídat s Niky a to sa mu v tom nenávistném spolku trnavjanek a jedné lhocanky vůbec nepodařilo. Mosí to nejak chytře vymyslet, aby nezpůsobil na trnavské zábavě další nemožné faux-pas. Protože faux-pas je na dědině to nejhorší prokletí, které vás može potkat. A potom pozve Nikolu tančit. Už doopravdy. Bez výmluv.
Na chytrých hodinkách odbila jedenáctá a nejtvrdší jádro trnavských aktivistek čekalo, co bude. Lesti Adam opravdu neco udělal nebo to byl enom úhybný manévr a pokus o uklidnění situace. Zábava sa rozjela na plné kule že už nebylo možné spočítat panáky, piva ani protančené střevíce. Mezi písničkama sa ozval opět zpěvákův zvučný hlas:
“Mám tady ještě jedno důležité upozornění, radši jsem si to napsal, abych to řekl správně. Takže aby všichni věděli, neznámý ctitel vzkazuje, že ty nejkrásnější a nejvíc nejlepší sexy kočičky sú cérky z Trnavy a žádné jiné. Podpis Fantom Trnavy. A my pro něho a jeho trnavské krásky zahrajeme písničku Lekná od No name. Heeej, pojďme všichni seeeem!”
Pod pódiem sa strhl divoký rej, který ze začátku vypadal jako tanec, ale hned za chvílu vyšlo najevo, že je to bitka, protože různí chlapci začali bránit ty svoje “nejvíc nejlepší kočičky”. Všecky dědiny mezi sebú sa začly křápat hlava nehlava. Kelímky s pivem létaly vzduchem jak rachejtle a polévaly další a další nové bojovníky. Půlka lidí stála a půlka sebú mrskala na zemi. Potom už začínalo byt jedno, kdo je z kama, všeci byli mokří, od blata a od krvi. Létaly facky, aj boty. Pořadatelé zkúšali bitku uklidňovat a při té příležitosti také schytali pár nezaslúžených.
Adam stál u stánku, kde si povídal s kámošků, co prodávala párky v rohlíku a v duchu si nadával do hňupů. Možná už byla zábava rozjetá až moc, ale tak daleko to rozhodně zajít nemělo. Kdyby tak radši neudělal nic. Ale chtěl, aby Nikola věděla, že ju má rád. Ale mohl jít to řéct přímo, bez prstředníků, bez bitky a bez problémů. Kapela mosela přestat hrát, pozhasínaly sa světla a teprve potom sa podařilo bujarý dav uklidnit.
Adam už neměl chuť zostávat na místě činu. U východu narazil na Nikolu.
“Čau, už ideš dom?”
“Jo, kdosi mi hodil pivo na záda, smrdím jak prase. Lepím a tak celkově nic moc.”
“Ježiš, to je mi líto, to jsem nechtěl.”
“Tos hodil ty?”
“Nee, to vůbec, já jsem jedl zrovna, když…”
“Máš štěstí. Mne už tam každý akorát sere.”
“Hm, mohl bych jít s tebú nebo čekáš tu na nekoho?”
“Měla přijít Monika, také chtěla jít, ale…počky, píše mi. Píše mi, že eště nejde. Fena jedna.”
“Tak poď, kašli na ňu.”
“Dobře, ideme.”
Vydali sa společně k Trnavě a k jejím pouličním lampám, které z dálky vypadaly jak oranžové světlušky. Povídali si enom trochu, spíš byli potichu. Adam si chystal proslov, ale nenašel v sobě žádnú odvahu. Nikola také vypadala, že má neco na srdci, ale všecko sa to jaksi vytratilo do horké dunivé noci a odtéklo to potokem pryč od ní. Před barákem řekla Nikola enom: “Tak jo.”
Adam ju s největší trémů chytil za ruku a zeptal sa, lesti nepůjde eště pokecat do zastávky. Na malú chvilku sa na sebe podívali, ale Nikola se mu spěšně vyvlékla a řekla, že už opravdu ide dom a zmizla za tújama. Adam sa po cestě proklínal, že jí nic neřekl. Nikola sa doma na verandě proklínala, že zrovna, když má na dosah svojeho vysněného Adama, mosí smrdět jak pavilon opic. Když vylezla ze sprchy, vzala do ruky telefon a napsala mu: “Zitra v devět bych šla pokecat do zastávky. Ráda.”
Jako odpověď jí přišlo červené srdíčko. A koťátko, které objímalo polštářek ve tvaru srdíčka. Adam sa proklínal, že blbější odpověď poslat nemohl.
Ale už zitra.
Zitra už doopravdy.
Řekne jí to.
Všecko.
The End
Irena Vlčková (*1983)
Studovala gymnázium ve Zlíně a geografii na MU v Brně, aby zjistila, že jejím osudem je Valašsko. Píše v nářečí poezii i prózu, občas zahraje na kytaru a zazpívá vlastní písničky. Matka tří dětí žije a tvoří v Podkopné Lhotě.
