Simona vyjela s kočárkem od baráku a zhodnotila, že dneska pojede daleko. Už byla doma zavřená dlúho, protože počasí stálo za houby, ale dneska sa udělalo konečně pěkně. Sice čerstvo, jak v půlce března bývá, ale moc příjemně. Děcku sa klížily oči, už když u Fagusu přecházala cestu a vydala sa proti potoku k Podkopné Lhotě. Dycky jí bývalo zima na špičku nosu, tak jí včil povinná rouška ani nevadila. Spíš byla ráda, že má svůj věčně promrzlý nos uchráněný před chladným vzduchem. Karanténa nebyla zas takový rozdíl oproti mateřské. Určitě to nebude navěky, za pár měsíců bude zas všecko normální, myslela si.
Největší rozdíl byl v tom, že byl sice všední deň, ale Simona nepotkávala ani lidi ani auta ani nikoho. Vlastně byla v ten moment ráda, že má celé to ticho světa enom pro sebe. Možná by si mohla trochu zpívat. Možná trochu víc, protože na to má čas, prostor a chuť. Cesta je její jeviště a v kočárku panuje spravedlivý spánek do sytosti najezeného děcka, které hneď tak nejaká notečka neobudí. Jako první jí naskočily slova plíhalovy písničky: „Ráda se miluje, ráda jí, ráda si jenom tak zpívá…“ Mosela sa v duchu usmít, protože si představila, že je to celé o ní. A hneď to sama sobě celé popřela. Ona tak náruživá rozhodně vůbec néni, určitě né každý deň. A s tím jídlem to také nijak nepřeháňá a třeba játra, že nejí vůbec. No nakonec to zpívání také používá enom občas, o samotě nebo maximálně tehdy, když sa nekdy výjimečně lízne na bečce nebo v hospodě. Samozřejmě, že zpívá na zábavě, ale to dělá každý, aby to bylo pořádně nahlas, když Libor nebo Pája otočí mikrofon do publika a nechá zpívat dav. Nakonec ale zasej došla k tom, že ta písnička o ní prostě je. A basta.
V Podkopce u bývalé školky zabočila z hlavní cesty do ulice a vyjela s kočárem na kopec k chatové kolonii pod Moravanem. Pusto prázdno panovalo aj tam. Nestala sa žádná změna, nepotkala živú dušu. Už jí to pomály začínalo byt divné. Ne že by si za každú cenu potřebovala s nekým povídat, ale takový vylidněný svět neznala. Žádný turista, žádný člověk se psem, nikdo na kole. Divné. Velice divné. U Moravanu nahlédala přes haldy navezeného kamení a vybagrované hliny, jak pokračuje rekonstrukce. Neviděla nic, enom veliké cedule se zákazem vstupu. Dřív by ju to nezastavilo, ale včil, když má kočárek, néni na nejaké přelézání závor a plotů prostor. Pokračovala proto po uzučké asfaltce dál k točně. Už z dálky viděla místo, kde stójí řada barevných popelnic na tříděný odpad pro pasekáře a chataře. Zrovna u nich parkovalo veličajzné popelářské auto. Popelnice vypadaly už prázdné, v jejich okolí sa také nic nepovalovalo, ale popeláři byli pořád na místě, dřepěli u zadních stupaček a cosi tam montovali. Nejspíš sa jim cosi pokazilo, zamyslela sa Simona a zastavila kočár. Čekala, až popelářské auto odjede a předstírala, že upravuje miminu deku. Potom eště vytáhla flašku s čajem, který si na cestu vzala, a napila sa. A pak ten čaj polkla velice ztěžka, protože chlapi vstali a ona uviděla, čím sa za autem zabývali.
K zadní nápravě byly přivázané dětské růžové boby. V nich zostal jeden z popelářů sedět, druhý vylezl na stupačku a třetí sa vyšvihl za volant. Popelářské auto vyfúklo kulu tmavě šedého dýmu a vycházkovým tempem sa rozjelo k točně. Boby škřípaly o hrbolatú asfaltku a pasažér v nich řval na celé kolo: „Juchúúúú, jedééém!“, až růžové špony odletovaly. Simona stála jak opařená a přemýšlela, co to zrovna vidí. To je jako nejaká nová sportovní disciplína? Nebo si to borec chtěl celý život zkusit a dnes sa nad ním nebesa slitovaly a popelnica mu nabídla boby a vylidněný svět příležitosť? Simona sa zasmíla nahlas a odbalila si tatranku. Křúpala arašídový oplatek a v hlavě jí probíhalo, že jí to nikdo nikdy neuvěří! „To přeca néni možné, že dospělí chlapi…,“ No, tady sa v myšlenkách zastavila: „To, že je chlap dospělý, přeca vůbec nic neznamená. Tímto směrem sa moje úvahy ubírat nemožů. V každém případě sem byla svědkem speciální historky z popelářského podsvětí, že bych ju sama těžko vymyslela. Taková sa mosí stat. Tož to mosím rozhodně zavolat Gábině, ta bude zas celá vyjevená a nebude mi věřit, ale copak možu za to já, že mám na ty divné divné věci štěstí? Ale telefonovat budu až doma, protože jednoručně kočár ovládat neumím. A s Gábinů sú hovory dycky nadlúho.“
Dojedla oplatek a přidala do kroku, aby byla co nejdřív doma.
–
„…no a pak na tom asfaltu po něm zostaly takové jako neonově růžové spirálky. Fakt masakr!“
„Možeš mi to sice zopakovat eště raz, ale pořáď tom nevěřím, Simono, to je až moc veliký bizár.“
„Tož jako, na mú dušu!“
„No a neměla bys to nekde nahlásit třeba? Že je to ilegální používání odpadu pro nedovolenú zábavu. Nebo neco v tom smyslu. Ale jak říkám: právník nejsu.“
„Gábino, ty jsi dobrá nedovolená zábava. Hlásit se to musí! Že, Kelišová?“ Simonu Gábinina odpověď pobavila. „Lesti sa pod ním boby ostrúhaly durch, tož ta zedřená prdel pro něho bude dostatečným trestem, si myslím.“ Uzavřela Simona kapitolu popelářského tyjátru a řekla Gábině, že sa jí budí děcko, tak že mosí končit. Nakonec byla to pravda. Děcko už sa aktivně odkopávalo z dek.
Večer Simona všecko vyklopila manželovi a nezapomněla na všecky peprné detaily.
„To bys měla napsat jako povídku. Je to zároveň divné, zábavné a navrch i ze života.“
„Tys mi úplně vňukl nápad, úplně sa vidím, jak to píšu do Trnavského zpravodaja.“
„Vňukl? Co to je, prosím tebe, za slovo vňukl?“
„Tož třeba když nechca nekom uděláš v hlavě nápad nebo myšlenku. Tom sa říká vňuknutí. To ví každý.“
„Simono, neříká. Je to obyčejné vnuknutí.“
„Já říkám vňuknutí a vňuk. Víc to vystihuje ten proces a také to rodinné pútko.“
„Ty jsi případ. Když budeš pořád mluvit nářečím a ještě si do toho přidávat vlastní slova, tak už ti nebude rozumět vůbec nikdo.“
„Moji trnavjané mi rozumíja, jak by řekl ogara Mozartů. Aj lhocani nekdy.“
„Tak hlavně u těch povídek, co zveřejňuješ, bych rozhodně nedával pravé jména ani příjmení. Pokaždé to co nejvíc měň.“
„Šak to také pokaždé dělám. Ani pravé příjmení moc nepoužívám, aby sa toho někdo nechytl za špatný konec.“
„Asi už se někdo chytl, protože mi nedávno Martin říkal, že poznal, že ten jeden chlapec z autobusu jsem na sto procent já.“
„Má bohatú fantaziju, ogara. To má dobré.“
„Ale on si myslí, že jsem na tebe vykýpál snídani v peřinách a chvístl kafe na zeď, a proto prý jsme teď museli malovat. Vždyť to ani časově nesedí.“
„Prej vykýpál a chvístl! A potom, kdo tady hrne nářečí.“
„To mám od tebe, takový máš na mne destruktivní vliv. A na moji spisovnou češtinu.“
„Šak jasné, za všecko možu zas já. A ať si Martin myslí, co chce. To sú jeho problémy, né naše. Aspoň sa má čím bavit.“ Simona posunula děcko na deku, ze které lezlo pryč směrem ke kocúrovi, který si přišel pro svoju pravidelnú večerní kapsičku. „Náhodú, už sa mi nejeden člověk svěřil, že by chtěl, aby nekterá ta povídka byla o něm.“
„Nejeden? Takže dva? Jeden z nich byl určitě Jura.“
„Svoje zdroje neprozrazuju.“
„Takže to byl Jura.“
„Byli celkem tři, náhodú. A chtěli změnit jméno, ale aby je v tom každý poznal. Samozřejmě enom z tych nejlepších stránek. Tak jsem na ledničku připla univerzální popis dokonalého muža z dědiny, zvolím pro něho nejspíš neutrální jméno Petr nebo Michal a třeba sa mi podaří to šikovně zakomponovat do tej dnešní popelářskej humoresky.“
„To mne velice zajímá, jaký je podle tebe dokonalý muž z dědiny. Možu si to přečíst?“
„Ty dycky!“
Karel došel k ledničce, vytáhl z ní orosené pivo a luskl otvírákem o uzávěr. Na ledničce visel linkovaný papír a na něm text ručně psaný komickým kulatým písmem, které bylo zároveň vypsané a zároveň dětinské. Velmi Simonovité, řekl si Karel pro sebe a začal číst:
„Ať už ho potkáte v autě, na kole nebo pěšky, srdce sa vám na moment zastaví a zaleje vás blažený pocit, že ste potkali opravdickú osobnosť. V jeho pohledu je moc, která láme skaly a kdyby byl starší, tak by ho používali k tomuto účelu v Trnavě „u skaly“ k rozbíjání kameňa. V jeho pohyboch je sila a eleganca, takže není možné si ho s nikým splést. Když je potřeba, přiloží ruku k dílu, když není zbytí, přiloží aj nohu. Do krizových situací sa vloží celý. Pro ženy je idolem, pro muže kámošem a ve volném čase vyřezává pro děti z vrbového prútí píšťalky. Nezkazí žádnú zábavu a aj kdyby ju nekdy nechca zkazíl, tak ju zas hneď dokáže bez mrknutí oka opravit. Rozumí šrubováku stejně jak pocitom smutných žen, křovinořezem sa oháňá jak pes ocáskem, když vidí svojeho páníčka po roce odlúčení. Jeho vlasy záříja dodaleka, jeho pokožka by mohla dělat reklamu na zdraví, zuby jako perly dodávajú jeho ksichtu punc luxusu. Stáhne králíka a naplní jitrnicu. Upeče buchtu a ozdobí perníčky. Gumuje sprosté obrázky a básničky ze dveří veřejných záchodů. Je chápavý jak staříček, který zažil už všeckov životě a rozverný jak malý nevycválaný ogárek. To vše v dokonalém poměru cena lomeno výkon. Takový je on!“
PS: Doplnit co nejvíc oslavných přídavných jmen a skvělých vlastností, aby sa v tom našel úplně každý trnavjan a všecky cérky sa mohly od srdce zasmít.
Karel od ledničky zavolal na Simonu:
„To PS na konci tam doufám nebude.“
„Ježiši né, to je tajná poznámka enom pro mne! Technický popis, ten nesmí nikdo vidět. Zveřejnit sa može enom to, co je napsané nad tím.“
„Krásné, také jsem se v tom poznal.“
„Už ťa vidím, jak stahuješ králíka.“ nenápadně polohlasem pronésla Simona.
Dál už nikdo nic neříkal, každý si myslel to svoje. Na chvilku zavládl rodinný mír a klid všude vůkol, akorát v kuchyni sa potichu v hrnci vyvařovaly roušky. A potom zničehonic začlo mimino prdět, takže do 11 večer nebyl čas ani chuť myslet na nic jiného.
Irena Vlčková (*1983) Studovala gymnázium ve Zlíně a geografii na MU v Brně, aby zjistila, že jejím osudem je Valašsko. Píše v nářečí poezii i prózu, občas zahraje na kytaru a zazpívá vlastní písničky. Matka tří dětí žije a tvoří v Podkopné Lhotě.
