To bylo kdysi dávno, když byl eště čert malým děckem, že pod Trnavú stávala hospoda. Starý zájezdní hostinec byl odjakživa v tych místoch, kde dneska začíná smrčí, po levej straně, když sa jede do Slušovic. Včil už tam po něm nenajdete nic, ani kameň ani skřidlu z křivej střechy. Ale dodneška nekteří Trnavjani znajú všecky podrobnosti o tom, jak jednoho dňa zrazu zmizla. Jak když dlaň o dlaň pleští.
Zelený čtvrtek nezačal pro Ondráša vůbec dobře. Vracál sa zpátky do Trnavy s koněm z Hané, kde byl prodávat metly, fajky a užičníky, co lidé po chalupách přes zimu vyrobili. Všecko to dřevěné nářadí, kterém sa říkávalo dřevěný porculán. Lélo až k haňbě a Ondráš byl mokrý jak doch. Zničehonic sa koníkovi cosi připlétlo do cesty a noha sa mu smýkla bokem do pangejta. Ondru krom déšťa oblél eště jeho vlastní studený pot a velice v něm hrklo, protože sa o koňa bál. Přišel by v něm o celé svoje živobytí. Včil stáli na křižných cestách pod Bílú hlinú a v Ondrovi byla malá duša.
Do Trnavy je to už enom kúsek, ale koník tam nedojde, klécá na nohu jak chromý. Tož nedá sa, dovede koňa aspoň do hospody a tam mu dá odpočinút, aspoň sa tam zoptá, co a jak. V hospodě sa ví všecko. Jindy by byl rád, že može jít posedět u piva, ale dneskaj mu to nijak nepasovalo. Slíbil totiž svojí Františce, že sa u ní zastaví hneď, jak dojede dom. Čeká na něho už celú věčnosť. A on na ňu.V přístřešku u hospody stáli dva černí vraníci a žebřiňák. Ondra nahlédl aj do stodoly, kde míval koňa hospodský. Ryzáček spokojeně oddechoval a voněl loňským senem. Ondráš nechal koňa v přístřeškua vešel do lokálu. V rohu u výčepu sedělo kole stola deset chlapů, nekteří starší, jiní eště ogaři, a jedli kyselicu. Enom užice škrabkaly o dna taléřků , ináč bylo ticho. Hospodský vyšel z kuchyně a zdravil sa s Ondrú, jak s člověkem, který sa po dlúhej době vrátil z dalekého světa.„Strýcu, na kolenách vás prosím, poďte sa mi podívat na koňa, má cosi s nohú. Bójím sa nejhoršího, ale aj bych chtěl eště dneskaj dojet dom.“„Tož baže sa podívu, Ondro, ale možná ti pomože víc nekdo jiný.“ To Ondru zajímalo. Hospodský ztišil hlas a otočil sa zádama ke stolu, kde seděli cizí chlapi.„Hen u stola. Sú to všecko muzikanti ze Štítnej. Jedú na Velikonoce hrát do Bystřice k pašijovýmhrám a dneskaj tu u mne nocujú, když je stihl taký nečas. Je tam s něma jeden cigán, Ferko, co minekolik roků zpátky vykurýroval koňa. Vyletěl hen do stráně, naškubal jekéhosi chrástí, on tom pravíl beliny a ráno byl Fuksa jak vyměněný. Co v tom bylo za čertykuse, nevím dodneška. Za klobásku bude Ferko rád léčit, si myslím.“„Šmarjá, strýcu, chystajte kobásky, lesti tam máte nejaké súcí!“„Já mu o tobě povím, jak půjdu sbírat taléřky. Zatím trochu oschni hen u kamen.“
Ferko přišel ke koňovi, pohladil ho mezi ušima a dal mu kúsek cukru, co vytáhl z kapse. Koník odfrkl a nechal si prohlédnút nohu, aj když na něm bylo vidět, že je z toho celý nesvůj. Ferko ale přesně věděl, co a jak udělat. Chodil kolem vyčerpaného zvířata jak duch, hladíl ho, sušil senem zmoklé záda a cosi mu šuškál do ucha cizí řečú. Na koníkovi bylo vidět, jak sa zklidnil. Jak skončil, řekl:„Teraz si sedneme, ty pěkně oschneš a za nejaké dvě hodiny uvidíme, jak na tom bude. Zlámaný néni,čícu, že to bude chtět enom odpočinút.“„Děkuju ti Ferko, ty jsi hotový anděl.“ Ferka to přirovnání pobavilo.„No vidíš, a ve všeckých našich divadloch mosím dycky hrát nedobrého,“ smíl sa.„Tož ty máš v očách tisíc čertů, to sa zas nemožeš liďom divit.“„Nedivím sa už ničem, ale čerty nemám ani tak v očách, jak ve svojich huslách! Šak poďme si datnečeho dobrého a já ti ukážu, jak sa fidlá tam u nás!“Sedli ke stolu, pojedli, popili a Ferko zahrál. Jednu, druhú. V hospodě sa objevili další lidé, co hneďchtěli zas jít, ale jak učuli jeho husle, všeci zostávali a nemohli sa odtrhnút. Venku sa setmělo a Ondrašel za koněm. Ten stál hrdě, zdravě, jak kdyby ho oblél živú vodú. Nadšený Ondra šel hneď zaFerkem.„Poď, Feri, poď hneď se mnú na štamprlu, ten můj kůň je jak po lázňách!“„Tož to su rád, ale do rána ho nech stát, má toho za sebú moc, na noc už ho nikde nevoď.“Ondra sa radoval a kupoval gořalku aj špek na zajezéní. Kapela sa přidala k Ferkovi a lidé začali zpívat hlasitěj a hlasitěj. Jak sa večer měnil v noc, začal sa hospodský ošívat, že už by měli všeci dopit a jít spat, že zitra je Veliký pátek a že to néni ten správný deň na taký tarvas. Šak my víme, strýcu! Všeci slibovali, že sa ukludíja do půlnoci a ani o minutu delej nebudú břáňat. Hodiny na zdi tikaly svoje vrzavé tik tak a jedenáct minut po jedenácté ztichly. Přes všecek kravál si toho nikdo nemohl všimnút. Hospodský eště sem tam mrkl po ciferníku, ale měl svojich starostí dosť s hospodú plnú hlav horkých od gořalky. Ale čas si ibíhal dál aj bez hodin.
A naraz ve všeckém tom tanci spadl na zem malučký svatý obrázek, který visíval zavěšený nad vchodem. Křáp! Sklo sa rozletělo na tisíc kusů. Všeci sa lekli, ztuhli na místě a celý čas sa na vteřinu zastavil. Hneď na to zhasly světla a všecko sa ponořilo do ticha černějšího než kolomaz. Kdo chtěl neco řéct, nemohl. Kdo sa chtěl pohnút, nepodařilo sa mu to. Hospoda sa propadla do tmy a liďom, kteří zostali tej noci vevnitřku připadlo, že jich kdosi zaživa zasypal těžkú hlinú do studeného hrobu. Všeci, kdo o půlnoci na Veliký pátek zpívali a tančili v hospodě pod Trnavú, zmizli z tohoto světa.Ráno jeli kolem formani a nestačili si protírat oči. Tam, kde eště včera stávala hospoda, zostalo enom kolo černej tvrdej hliny. Nikde ani památka po tom, že by tam nekdy nejaké stavéní vůbec kdy bylo. Ani kúska zdi, ani kúska třísky bys nenašel.
Františka nevěřila nikom, kdo sa jí snažil namluvit, že naposledy kdosi viděl Ondráša aj s koněm u hospody a že včil je celá hospoda pryč. Kde pryč? Jak pryč? Přeca sa nepropadla do země! Bez dechu doutěkala pod Trnavu ke smrčí. Nikde nic. Prázdné místo. Padla na kolena a slzy jí tékly jak voda v Trnávce naproti přes cestu. Od všeckých tých slzí tvrdá hlina změkla, ale Ondru ani hospodu zpátky na boží světlo nevydala.
Od tej doby je v tych místoch enom podmáčaná zem zarostená kopřivama a štrbákem, skovaná podkřivýma olšama. Nekteří lidé prý tam za noci slýchávali dupat kopyta. Jiný zas přísahal, že tam za úplňku čul kohosi hrát na husle tesknú písničku. Šak jak půjdete nekdy kolem, zastavte a zaposlúchajte sa do tajemnéj krajiny mezi dědinama, třeba uslyšíte, jak plače ubohá Františka nebo jak Ferko hraje na svoje čertovské husle.
Irena Vlčková (*1983)
Studovala gymnázium ve Zlíně a geografii na MU v Brně, aby zjistila, že jejím osudem je Valašsko. Píše v nářečí poezii i prózu, občas zahraje na kytaru a zazpívá vlastní písničky. Matka tří dětí žije a tvoří v Podkopné Lhotě.
