Výjimečná událost se konala první aprílové pondělí ve vestibulu a Informačním centru Domu kultury ve Vizovicích. Na vernisáž výstavy Vladislava Jurčáka přišlo tolik lidí, že letošní velký jubilant neskrýval dojetí.
To se ovšem týkalo všech účastníků, třeba momentu, když si unisono, spolu se Zdeňkem Hrachovým a Staňou Bartošíkem, zazpívali nejen evergreen Fleretu Zafúkané. Došlo na blahopřání, společné focení, slova díků, Kmocháčovy legrácky bez konce a samozřejmě na důkladnou prohlídku výstavy. Tu si v prostorách infocentra můžete prohlédnout od pondělí do pátku, vždy v čase 8:00 – 12:00 a 12:30 – 16:30 – až do 31. května. A nezapomeňte brýle či lupu!
Kmocháček Ladislav Jurčák
Vladislav Jurčák, známější pod jménem Kmocháček, se narodil v roce 1932. Od roku 1937 žije trvale na pasekách v Lutonině. S focením začal už v 19 letech, ale doopravdy to bylo až v době, kdy byl zaměstnán ve Zlínské filharmonii. Snímky z koncertní činnosti byly základem Kroniky orchestru.
Od roku 1964 byl členem VD LIPTA v Liptáli, kde zpracovával katalog výrobků a byl při vydání knihy ,,Liptál ve fotografii“. Ale až v roce 1991 se stal členem Volného výtvarného sdružení Valašský názor a to už následovaly i samostatné výstavy.
Přibližně ve stejnou dobu s fotografováním začala i jeho muzikantská činnost. Díky cimbálovým kapelám se podíval do světa a nejdále se Vsetínským VSACANEM. Nejen fotografie, ale i články publikoval v regionálním časopise Podřevnicko, občas v revui Valašsko – čtvrtletník muzea Vsetín a časopisu Folklor.
Z impulzu přítele Vlastimila Brodského začal jen tak z recese dělat poštovní známky. Základním materiálem byly hromadící se fotografie. První známky obdrželi Lubor Tokoš, Brodský a Mirek Horníček. A právě poslední jmenovaný to nazval ,,drobnou koláží” a jeho kladné hodnocení bylo velkým povzbuzením do další činnosti. V každém případě bylo zapotřebí trocha fantazie, ale dost trpělivosti. A protože na pasekách v Lutonině nebyl a dodnes není žádný počítač, musel si vystačit s jednoduchou technikou: nůžky, lepidlo a pinzeta. V neposlední řadě hrálo roli pochopení a tolerance jeho ženy, která tvrdí, že dědek, který si hraje, nezlobí.
A tak postupně, kromě přátel a kamarádů, obdrželi památeční známky malíři, herci, zpěváci, muzikanti, sportovci a další zajímavé osobnosti. Není to žádné velké umění, ale malá pozornost těm, které má autor rád, kterých si váží a kteří něco dokázali.
Nevede si evidenci, kolik toho už „napízdřil”, ale snad i trošku radosti způsobil. Kromě známek a fotek, by mohlo trochu oživit několik ,,Valašských mudrosloví“, jak tomu Karel Pavlištík říká a které kdysi autor výstavy sbíral. Pokád jste nezapomněli brýle a lupu, poznáte sami, co autor ,,vyňůrál”.
Z textu k výstavě v DK Vizovice
