Eva seděla u hrnku kafého, které bylo tak černé jak ráno za oknem. Vstávat v prosinci do práce stálo za starú belu, ale to dnes nebyla ta věc, která Evu trápila. Z kúpelky sa vymotal umytý Adam, který s prstem v papuli řekl Evě, že sa mu zdá, jak kdyby sa mu hýbala čtverka vlevo hore. Eva hleděla do hrnka a odpověděla, ať zavolá doktorce, ať má přes svátky od zubů pokoj. Adam vydělal prst z huby, poškrábal sa na trenýrkách a dělal jakoby nic.
„Včil sem si přečetla zprávu, že v Kašavě už nám nenapečú. Majú plno.Úplně jsem to letos zazdila. Su taková husa.“
„Ale prosimťa, zeptám sa v práci, chlapi budú vědět, kdo tady eště tak peče.“ Chytil Evu za ramena a zlehka dodal, „na Fagusu sa ví všecko.“
Eva sa sice zhořka usmíla, ale pokračovala v negativním tónu: „Včil už by ťa každý ohrál. Takové věci mosíš domlúvat v říjnu a né na zlatú nedělu.“
„Tož když ohrajú, ohrajú. Napečeme si sami.“
„Ty sas zblázníl! Kdy to asi tak mám stíhat. Včil před koncem roku budu v práci aj nocovat a čtrnáctého prosinca idu pod nůž. To budú letos Vánoce jak stehno.“
Neboj sa Evěnko, já sa o to postarám. Viděl sem ogary v akci, jak pečú rohlíčky. Šak nemosíme mět 10 druhú, mi stačíja rohlíčky.“
„Och panenko Marja svatohostýnská! Ogaři v akci!“ Zakryla si Eva rukama oči.
„Tož posledně dělali ty rohlíčky, mrkvovú polévku a nakonec parádní tústy. Je to nejlepší kuchařská šú, co je včil v televizi.“ rozplýval sa Adam nad pořadem, který mu dodal tolik kuchařské odvahy.
„Možeš, prosimťa, aspon ty anglické slova říkat normálně? Toust. Šou.“ prosila Eva pořáď s očima zakrytýma. Dnešek nezačínal vůbec dobře. Ve vzduchu byla cítit adventní katastrofa.
„Možu. Ale nechcu. To bych ti mohl zrovna přestat říkat ty moja Šmúlinko.“
„S tím bych sa do smrti nevyrovnala.“
„Právě. Evi, s tím přestat nesmím. Pravím ti, o cukrové sa letos postarám . Ty sa hlavně staraj o to, abys byla zas zdravá jak řepa.“
„No dobře, jedem, třeba eště něco vymyslím. Ať to máme dneska brzo za sebú.“
„Děcka, mamka píše, že už je po operaci. Ruku už by měla mět spravenú, tak snáď bude dobře okřívat.“ volal směrem k pokojíku Adam, „Čujete, pazúři?“
„Jooo.“ ozvalo sa dvojhlasně z pokojíka, „Pozdravuj ju!“
Adam přišel k pokoji, kde oba synci ležali na svojich postelách a hráli na hry na tabletu. Začal k nim z vážna:
„Ogaři, mosíte mi dneska pomoct. Mám závažný úkol a mosím ho splnit dokáď je mama v nemocnici.“ Ogaři od obrazovek ani nezdvihli oči, protože tata teho dycky nakecá.
„Ide o to, že potřebuju pomoct upéct rohlíčky. Takové ty vánoční.“
Obě oči sa přilepily na Adama.
„Nebojte sa, upeče je trúba. Ale vy trúby mi je mosíte pomoct našúlat. Máte ve škole nejakú plastelínu, ne? Tož toto je úplně to samé.“ snažil sa navodit bezstarostnú atmosféru.
„Tato, ale já sa mosím učit. Garguláková mne zitra určitě vyvolá.“
„Učivo procvičíme nad plechama s rohlíčkama, o to strach neměj. Furt hledíte na filmy, kde sa zachraňujú Vánoce a včil, když dojde na věc, tož sa vymúváte na účéní? Z takú z tebe spajdrmen nikdy nebude,ogaro, ani kdyby ťa súsedovy tarantule kúsly do řiti!“
„Tató, já nechcu byt spajdrmen.“
„Konec výmluvám, ideme na to. Těsto mám od včerajška v ledničce.“
„Eště jeden plech a už je to chvalabohu za nama. Myslím, že na první pokus je to pěkný výsledek. Tady u teho posledního plechu už je vidět, že sú rohlíčky dvakráť větší než na plechu prvním, ale zhostili ste sa teho pěkně po chlapsku a neut=kli jste před tým. Mohli jsme mět sice plechy čtyry, kdybyste mi nežrali syrové těsto, ale to sú myslím povolené ztráty. Máte to u mne, bando. “
„Možem sa jít včil dívat na seriál?“
„Možete, ale nikom ani slovo. Hlavně mamě ne. Mosí to byt překvapéní!“
Adam si sedl za stůl posypaný cukrem, na židlu celú od cukru, ale divné mu to nepřišlo, protože sám vypadal jak sněhulák. Nebylo to tak bezstarostné, jak ogaři v televizi předváďali. Prohazovat teplé rohlíčky v misce s cukrem nešlo. Buď sa polámaly rohlíčky nebo sa rozsypal cukr. Nakonec je obaloval zlehunka zjemňučka, jak kdyby to byly malé křehučké miminka. Bude rád, když vybere jeden taléřek slušných, stejně velikých a reprezentativních vanilkových rohlíčkú. Ale má je. Eva bude nadšená. Mosí byt.
Devatenáctého prosinca dopoledňa si Adam obúval boty, aby mohl nasednút do auta a dojet do Zlína pro Evu. Za hodinu by měla mět propúšťací papíry. Snáď ju to nebude moc bolet.
Za dveřima sa mihl v zimním slunku čísi stín a chvilku na to zahrčal zvonek. Adam otevřel hneď.
„Ale vitaj, Jožo, co ty tady? Právě jedu pro moju do Zlína.“
„Já vím, všecko vím. Toť máš krabicu, daj si ju do komory a jeď.“
„Co to je za krabicu?“
„Včéra byli u nás vaši ogaři…“
Adamovi sa začalo rozsvěcovat. Ale takovú nálož nečekal.
„…že prej sa dnes mama vracá a jak je nutils péct z nouze cukrové, abyste měli co na stůl na štědrý deň. A jaká to byla katastrofa, žes u teho enom nadával, každý rohlíček byl prý inačí a v kuchyni to vypadalo jak za polárním kruhem. Všecko bílé. Eště prý sa jich pár zlomilo. Zrovna tych najpěknějších. Moja to vyslechla s otevřítú hubú a přišlo jí ťa líto. Nebo spíš tvoju litovala.“
Joža natáhl ruky s krabicú k Adamovi, „tož na, ber, krabičku ti nachystala, abyste prožili svátky v klidu a pokoji. Tak nejak.“
Adama polévalo horko a zima natřídačku a vystřídal všecky barvy. Nakonec řekl enom:
„Jožo, já bych ty moje dacany nejradši zabíl, takové horory vám navykládat. Ale nebudu ti lhat: su rád.“
„Baže, šak na Štěpána sa uvidíme.“
„Děkuju, vyřiď hlavně tvojí, že děkuju nastotisíckráť!“
„Vyřídím!“
Adam nasedl do promrzlého auta. Nastartoval, pustil topení a vycúfal z garáže. Nechtělo sa mu tom celém věřit. Divadélku, které sehráli jeho ogaři. Jožovéj ženě Marceli, že nachystala tolikého cukrového. Nakonec vlastně ani tom, že sa pustil do takového pečení, aby dokázal, že na tom nic néni. Nebylo. A zároveň to bylo hrozně moc. Adam myslel na to, jak mu Eva strašně chybí. Jak to bez ní sice zvládli, ale jak by to s ňú bylo o tolik lehčí, jednodušší a samozřejmější. Zapnul rádio, ze kterého sa ozvala kapela Umakart a k ní Vašek zpíval, že chmury, trable a starosti nechal ve městě. Adam si také jede pro to, aby nechal všecko špatné ve městě a dovezl Evu zpátky, do Trnavy, aby to zas celé bylo správně.
Vůbec mu nepřišlo v tu chvílu divné, že má vlhké oči a potichu si zpívá s Vaškem „alelúja“.
KONEC
Irena Vlčková (*1983) Studovala gymnázium ve Zlíně a geografii na MU v Brně, aby zjistila, že jejím osudem je Valašsko. Píše v nářečí poezii i prózu, občas zahraje na kytaru a zazpívá vlastní písničky. Matka tří dětí žije a tvoří v Podkopné Lhotě.
