Před čtvrt stoletím se narodil Radek Kovář. Focení i povídání s vizovským rodákem, který následoval své jméno potvrdilo, že i v nastupující generaci jsou jedinci, kteří se nezaleknou tvrdé práce. Odměnou je jim potěšení z kreativní tvorby, zachovávání tradic a nepochybně perspektiva dostatku zakázek a zajištění obživy.
Radku, kdy ses rozhodl že budeš kovářem?
Na základní škole jsme v 9. třídě navštívili SOŠ v Luhačovicích, abychom si jako studenti, kteří si vybírají, jakým směrem se v životě dál posunou, rozšířili obzory. Původně mě zajímal více obor týkající se zpracování dřeva než kovu, ale poté, co jsem uviděl vystavené výrobky studentů školy, tak mě krása tohoto řemesla naprosto dostala. Nikdy předtím mě ani nenapadlo, že bych mohl být kovář, říkal jsem si, že na takové práce jsou už přece dávno stroje, ale jak jsem jíž zmínil, byli jsme si tam rozšířit obzory a to se u mě rozhodně povedlo.
Taková práce ale samozřejmě vyžaduje zázemí, kovářskou dílnu a spoustu nářadí…
Přesně tak, a to byl ten největší problém. Po vystudování školy jsem začal pracovat jako svářeč v zámečnické firmě, kde jsem získával pracovní zkušenosti a doufal jsem, že si postupně svoji kovárnu postavím a plně vybavím, jenže jak jsem brzy zjistil, tak kovářské přípravky, pomůcky a předměty se již v téhle době těžce shánějí, protože je lidé postupně po svých rodičích, někdy i prarodičích vyhodili s domněnkou, že nemají žádnou cenu. Přitom je to přesně obráceně. Kováři pracovali v době, kdy nebyly moderní technologie a museli si umět poradit, proto právě oni vyráběli ty nejlepší a nejšikovnější pomůcky, které fungují a používají se dodnes. Tudíž jsem se postupně začal vzdávat svého snu být kovářem, protože začít bylo nesmírně těžké. Nebylo čím a nebylo kde. Jelikož mě práce svářeče nenaplňovala tak, jak bych doufal, rozhodl jsem se jít ještě na vysokou školu do Brna, zkusit něco nového. Shodou okolností jsem se tam od velice dobrého kamaráda dozvěděl, že právě oni mají v jejich JZD v Zádveřicích starou, nevyužívanou a plně vybavenou kovárnu. Nabídnul mi ji k pronájmu a tuhle příležitost jsem zkrátka nemohl odmítnout!
Tady kde spolu rozhovor a fotky děláme, byla kdysi….
Tahle kovárna kdysi sloužila přímo pro JZD Zádveřice, ve kterém se nachází. Pořád se tady dají najít staré kované radlice, tažné postroje pro krávy a staré podkovy pro koně a nástroje k jejich kutí.
A co automatizace mnoha výrobních procesů včetně zpracování kovů, existuje ještě poptávka po tradičním kovářském řemesle?
Nemyslím si, že automatizace nějak snížila poptávku, je to dané hlavně tím, že pro mnoho lidí je to cenově přijatelnější varianta než poctivá ruční práce. Pořád si myslím, že spousta lidí umělecké zpracování kovu vyhledává, protože ví, že se jí strojní výroba nikdy vzhledově nevyrovná.
Tak jak vidím, o zakázky bys na své kovárně nouzi mít neměl, ale nějaká propagace je vždy nutná. Zapracoval jsi nějak i na tomto poli?
Máte pravdu, tak nějaká propagace je vždycky důležitá. Lidé o vás musí vědět a měli by mít možnost si vás vyhledat třeba na internetu. S tímhle mi pomáhá můj dobrý kamarád Tomáš Ševčík, který mi právě tvoří zbrusu nové webové stránky. Jejich tvorba je ve finální fázi. Na internetu budou snadno dohledatelné a potenciální zákazníci se na nich budou moci podívat na moje výrobky, které si můžou objednat, napsat ohledně speciálního přání nebo se domluvit na osobním setkání, kde můžeme probrat veškeré podrobnosti o jejich představě k výrobku, protože každý má jiné přání a svoji představu. V kovařině se fantazii meze nekladou.
