Martin Františák, rodák z Valašského Meziříčí, dramatik, básník, a především přední český režisér má na svém kontě na šest desítek divadelních inscenací. V současné době působí jako umělecký šéf Švandova divadla v Praze. Do své sbírky přidal novou inscenaci Trnky a hvězdy, divadelní hru vyprávějící příběh slavného moku, slivovice, a s ní spojené osudy vizovických palírníků. Premiéra hry se uskuteční 6. listopadu na prknech Městského divadla Zlín.
Narodil jste se na Valašsku. Téma valašských tradic Vám tedy určitě není cizí. Co se Vám vybaví, když slyšíte slovo slivovice?
Dětství. Domov. Podzim. Zvuk trnek padajících na plachty pod stromem. Sbírání. A spokojenost naplněná vyprávěním dospělých.
Čím Vás zaujal námět hry?
Slivovicu, jak u nás říkáme, považuji za dar. Je zarostlá do Valašska a do lidí, i když z krajiny vyrůstá. Je v ní valašská hravost. Tolik ušlechtilých vůní, odlesků chuti a ostrosti nemá jiná pálenka na celém světě. Sám sbírám a když rok dovolí, pečuji o kvas. Sedávám v pálenici a užívám té zázračné proměny kvasu v křišťál. Tak to je poetický díl příběhu. Epický díl je příběh rodu Jelínků spjatý s příběhem světa a slivovice. Juraje Jakubiska ve slavné sáze slovenských rodů provází včely.Tisícročná včela. U nás na Valašku kráčíme životem se slivovicí.
Příběh vizovických palírníků je velmi emotivní. Píšete rád na regionální téma?
Ano. Považuji za důležité opírat se při psaní o to, co důvěrně znám. Je to myslím takový stavební základ pro nové postavy, děj a fantazii. A je to myslím častý rys autorů poezie i prózy – autentický popis prožitého v daném místě. A neméně často tím místem bývá rodný kraj.
Pane Františáku, můžete divákovi hru Trnky a hvězdy představit? Čím může být hra pro dnešního diváka aktuální?
Podle mého je aktuální nebezpečí lidské malosti, které dějinně dokáže opakovaně ničit dobré dílo. Provinčnost, nacionalismus, xenofobie atd. Neustále se historicky objevují. Tak jako se v životě Jelínků objevuje podnikatelská touha vytvořit světový podnik vedle velikých dějinných událostí – první světová válka, druhá světová válka, holokaust a komunismus. Sto roků slivovice. Sto roků lásky a bolesti.
Co pro vás bylo během psaní nejvíce náročné? Kde jste čerpal inspiraci? V čem je pro Vás inscenace výjimečná?
Náročné je pracovat s reálnými historickými motivy a dát jim život. Historie většinou nabízí holá fakta. V případě Jelínků jsou to informace o jejich podnikání. Drama ale potřebuje živé postavy. Ty si autor musí představit a korigovat v rámci dostupných informací. Někdy vám historie ze života člověka nabídne jen dva zuby a klíční kost a vy se pokoušíte ucítit a napsat celého živého člověka. Nejlépe s duší a srdcem. Výjimečný je myslím osud židovských palírníků, které doba a čas tragicky poznamenali, ale přesto se opětovně dokázali vzchopit.
Která z postav je podle vás charakterově stěžejní a nejzajímavější? A která je Vaše nejoblíbenější?
Stěžejní jsou Zikmunda Jelínka synové. Síla tohoto svazku mě uhranula. Vztah otce a syna je do jisté míry zásadní a nesmírně silný. Pokud je nám dáno jej zažít.
Měl jste možnost se setkat s někým od „Jelínků“ (se zástupci vizovické likérky)? Jaký vztah má vizovická společnost RUDOLF JELÍNEK k příběhu svých zakladatelů?
Jezdívám každé ráno Prahou do Švandova divadla. Podél Vltavy, Úřadu vlády, okolo Muzea slivovice cestou pod Karlův most, na Kampu a jsem na Smíchově. Pozvání do Muzea slivovice mi udělalo radost. Dnes už toto místo míjím s lehkým úsměvem na rtech.
Myslím, že vizovická společnost z odkazu zakladatelů vychází. To pouto je zřetelné a pevné. A myslím, že to tak má být. Kontinuita je dobrá věc. Prospěšná tomu, co bylo a tomu, co může být.
S Městským divadlem Zlín nespolupracujete poprvé. Vzpomínáte si ještě na váš první společný počin?
Zlínské divadlo mě vychovalo. Těch činů bylo víc. Nejvýraznější byla asi Maryša s Petrou Hřebíčkovou. Vzpomínám ale s vděkem na všechny inscenace a chvíle, které mi byly ve Zlíně dopřány.
Vznikal text už s tím, že jste měl v hlavě zlínské herce, které dobře znáte? Jsou tam role na tělo?
Ne.
Do jaké míry to bude dokument, do jaké fikce?
To je tajemství, které nikdo neodhalí. Historická fakta jsem respektoval, ale do soukromého života Jelínků vidí jen oni z jiného břehu. Snad mi „štamprla“ neztrpkne v ústech. Psal jsem to s jistou úctou, ale i drzostí. Bez kuráže to nejde.
Je to pro autora lehčí, když se může při psaní chytit skutečných osudů, nebo naopak těžší – právě proto, že realita určitou měrou svazuje?
Skutečné osudy mohou být podnětné. A životní příběh Jelínků je dramatický i podnětný. Ale to většinou bývá každý život, pokud si všímáme detailů. Také myslím, že Vizovice jsou dobrým místem pro tento veliký příběh.
Regionální dramatika – jak ji vnímáte? Mají se regionální divadla věnovat regionálním tématům? A proč?
Pochopitelně. Myslím, že je dobré oživovat paměť konkrétní krajiny. Sledovat detaily dobrého i nedobrého. Učit se z nich a posouvat novým generacím. Je to jako s kvasem. V Praze vám o něm nikdo nic nepoví, ale v každé dědině na Valašsku jsou tajné vysoké školy dobrého kvašení. To platí i u divadla. Vy slivovici vyvážíte z Valašska do celého světa. To stejné umí i divadlo. Po celém světě. Vyvážet příběhy, mnoha míst a domovů.
Má příběh rodiny Jelínků potenciál překročit i hranice regionu?
Je to silný, lidský a bolavě pravdivý příběh. Tedy ano.
Rozhovor připravila Hanka Holubová, autorem fotografií je Martin Zemánek
Prodej vstupenek na Trnky a Hvězdy v Městském divadle Zlín
