Poslední páteční noční spoj do Trnavy přijel k nástupišti č. 62 a kŕdel lidí sa pohl směrem k otevřeným dveřám. Nekdo šel potichu a unaveně, zdrchmaný po práci, další naopak rozjařený z hospody po pár pivoch, které stihl vypit po tréninku, po nákupoch s kamarádkama nebo po nekonečné cestě z brněnských kolejí zpátky dom. Nekdo zas zamilovaně, blízko sebe, za ruku, po promítání nezávislého moravského filmu „Milovala sem ťa, bylo to špásem“.
„Kde to dnes bude pane?“ řidič měl dobrú náladu a bylo to na jeho hlasu poznat.
„Zlín.“ odpoví bezvýrazně fúsatý strýc.
„Tak si to zkusíme eště jednúc a pomály: Kde to dneskaj bude? Ve Zlíně už jsme.“
„Ježišmarjá, já su hňup. Baže, že na Veselú a sednu si radši hneď na první sedák.“ strýc ukazoval rukama za sebe, „kdybych usl, tož mne na Veselé obuďte.“
Trochu sa vzpamatoval a zapýřil sa nad poplantanýma názvama zastávek. Už sa viděl doma v duchnách a ne kdesi o pú jedenáctej v noci zglýňat po Zlíně. Co mosél zařídit, zařídíl a včil už enom ta cesta dom. Už aby to bylo za nama, myslel si v duchu. Řidič znál různé případy usínání za jízdy, takže strýca uklidňovál:
„Obudím, kdybych na vás přišél až kdesi hen v divočině, tak byste moc rád nebýl. A já také ne. Zpátky už dneska nejedu. A co potom s vama?“
Strýc sa usádlíl na prvním sedáku a už radši zostal potichučky jak pěna. Na řadu sa konečně dostal Martin.
„A ty kde dneska chceš jet?“
„Tož do divočiny.“
„Takže lupkám do stroja: Trnava hořansko.“
„Přesně tam.“ usmíval sa Martin a věděl, že si ho řidič moc dobře pamatuje. Jezdil s ním čtyři roky do školy a včil je pravidelným cestujícím každý pátek v noci. Martin mrkl mezi osazenstvo a zahlédl Tomáša. Kývli na sebe a sesedli si.
Z půlky zaplněný autobus ve 22:31 zasyčál a vyplul do poklidných vod pátečního zlínského provozu. Vybruslil od nádraží na cestu podél kolejí, za kterýma sa sem tam stydlivě zablyšťala líná Dřevnica a potom už hore po Dlúhéj kolem rožlých výloh se strnulýma vychrtlýma figurínama, až k divadlu, kde ve vší tichosti nastúpili dvá lidé ze Všeminy a jeden slušovjan. Až sa konečně přehnali podél červených domků k zastávce u nemocnice, kde poslední noční čekatelé na autobus vydechli od úlevy, že už jim to konečně jede. Tím byl pro dnešek Zlín vyřízený, protože na Příluku už nikdy nikdo nenastupuje ani na nic nečeká.
„Jedeš zas ze školy, Tome?“ Zeptal sa Martin kámoša.
„Jo, ale eště sem byl na pivo s ogarama ze střední. Nekdy sa tak v pátek sejdem, kdy sa zadaří.“
„Také jsem byl v hospodě. Kámoška měla dneska narozeniny, tak jsme šli eště s ostatníma na pizzu. Vypil sem pár piv a včil si moc nejsu jistý.“
„Kámoška jo? Nejaká lepší kámoška? Nebo běžný druh kámošky?“ Vyzvídal Tomáš.
„Nevím, taková jedna. Nikola.“ Martin nechtěl zabíhat do detailů.
„Ta černovlasá, co má piercingy v bradě?“ Tomáš sa nenechal odradit.
„Ježiš né, taková kudrnatá. Pěkná. Celkem. Neznáš ju prostě. A šmytec.“
„Enom aby, Martine, enom aby! A jaktože si nejsi jistý? Utékls bez placéní?“
„Ále, tož nejsu si jistý, lesti to vydržím, chce sa mi chcat jak koňovi a to nejsme eště ani na Příluku.“
„Ty si blbec, to néni možné.“ chechtal sa Tomáš a rukú si zakrýval pusu.
„No a ty dnes jedeš k Mariáně? Nebo k vašim?“ změnil téma rozhovoru Martin.
„Jedu k našim, Mariána má dnes s kámoškú filmový večírek. Samé kraviny majú postahované.“
„Baby, no. To prostě nikdy nepochopíš.“
„Tož pochopil bych neco, ale rozhodně ne všecko. K tom eště sa nám stala taková věc.“ Tomáš udělal odmlku a Martin začal byt velice zvědavý, co za tím je.
„Tys ju oplodnil, ty kanče, vole.“ teď sa zas rozchechtal Martin.
„Vtipné. Taková hrůza to zas néni. Ale nastalo včil mezi nama takové jakési napětí.“
Autobus mine každú chvilku vysokú pouliční lampu v Želechovicách a světla a stíny sa střídajú na Tomášovém obličeji jak za vějířem. Chvílu sa díve do nočních želechovických dvorů, ale potom sa obrátí zpátky k Martinovi:
„Měl jsem takový nápad, abych jí ukázal, jak moc ju mám rád.“ začal Tomáš zeširoka.
„Ale posrals to. Klasika.“ směje sa Martin a čeká, co z Tomáša vyleze.
„Ono sa to posralo tak nejak samo. Nebo to vlastně už bylo celé od začátku špatně.“
„Tož to su zvědavý na to tvoje romantické gesto. Dals jí nejaký latexový obleček? Nebo ju přemlúvál do nejakých praktitk?“
„Vůbec. Udělal sem jí snídaňu.“
Martin má náhlý záchvat smíchu a zakrývá si rukama papulu, aby nehýkal na celý autobus. Přeca enom, nekteří lidi už spíja a tamta blondýna sa nejak divně nahýbá do uličky. Zatáčka na Klečůvku rozhodne, lesti sa udrží nebo lesti spadne mezi sedáky. Bloncka to vybrala a trochu ju to usměrnilo.
„Jel sem do ikeje a měli tam takový krásný tác s nožkama, za dobré peníze, tož sem ho kúpíl a minulú sobotu ráno jsem udělal tu snídaňu. Víš co, v pátek jsme byli na rožku, cosi sa vypilo, spat jsme šli pozdě, pořáď sem ale myslél na to, že jí ráno udělám to jídlo, šak víš, jak je Mariána nenažraná, kor po pivu, bylo půl osmé, když jsem usmažil volské oka, naaranžoval jsem šunku a z koleček vysočiny vymodeloval exotické květy, nejaká bagetka, k tom čerstvý oharek, rajčátko, sem tam ředkvička, bylo to jak z exkluzivní restaurace, potom jsem eště uvařil kafe a do sklénky nalél černorybízový džus, protože ten má nejradši, aj když její matka pokaždé tvrdí, že rybízový džus smrdí jak kočičí chcanky, a s tím má tak trochu pravdu, protože to prý obsahuje stejné látky, ale o tom sem nechtěl mluvit, protože až do této chvíle probíhalo všecko podle plánu a jak po másle. Hle už jsme ve Slušovicách.“
„Ty vole, já už melu z posledního. Mosím jít za řidičem.“
„A co mu jako řekneš?“
„Ať mi zastaví v Nových dvoroch a pak mne zas nabere, jak pojede z Hrobic důle. Šak možeš vystúpit se mnú.“
Martin odběhl v podivném křečovitém předklonu do přední části autobusu a vykládal cosi řidičovi, který přes svoje úvodní vtipkování zachoval vážnost. Asi to znal také. Pivu neporučíš. Martin přišel zpátky k Tomášovi na sedák, když míjali tribunu před Sudem.
„Zastaví. Vystúpíme.“ vyhrkl rychlo.
„Oukej, tak já si dám důle krosnu, bacha.“ Krosna žuchla z přihrádky nad sedákem a tak tak, že ju Tomáš zachytil.
„Co ní jako máš? Metrák cimentu?“ Zarazila Martina tíha báglu.
„Vědomosti, vole.“
Sssssss. Zastávka Nové Dvory a pocit úlevy. Ale také podivné prázdno, jaké bývá, když vám ujede poslední autobus z místa, kde vůbec nic není.
„Jel na ty Hrobice vůbec nekdo?“ zeptal sa Tomáš s přimhúřenýma očima do tmy.
„Nejel, jedeme už enom my dva. Ale třeba by navrchu mohl nekdo nastúpit a jet z tama do Trnavy. Nebo do Lhotky.“ rozebíral situaci Martin.
„Tss, no jasně. Všeci celí žhaví na taký spoj.“
„Tak teoreticky by to možné bylo. Co sa stalo s tú snídaňů. Už mi to prosimťa dovykládaj.“
„A jo, tož Mariána ležala v peřinách a trčaly jí akorát vlasy. Stál jsem nad ňú s podnosem s roztáhnutýma nožkama.“
„Ty jsi úchyl.“ krútil Martin hlavú.
„Ty jsi zas puberťák, tobě tá baba už fakt chybí. Říkám celkem nahlas, aby ju to obudilo: Mariánko, dobré ránko, neco tu pro tebe mám. A ona sa otočila, uviděla mne a zostala jak vyjevená. Jsem si myslel, že je překvapená, tak jsem jí řekl, ať si sedne, že jí dám ten tác na peřinu. Zachraptěla cosi a protírala si oči. Byla roztomilá. A když si konečně sedla, opřela si záda o zhlavec a já jsem jí položil na klín ten tác, tak sa dívala střídavě na mne a na jídlo a neříkala nic. Usmívala sa, prostředníčkem si z kútka oka vybírala zakyslinu a černé kuse řasenky, kterú si nikdy na noc neodličuje. Když potom brala do ruky hrnek s kafým a bagetu, tak jsem si sedl k ní na peřinu, akorát že přesně na místo, kde měla pokrčené koleno a jak jsem dosedl, tak zařvala, vykopla obě nohy a nastalo dílo zkázy.“
„Tak to je dobrá haluz.“ hodnotí situaci uznale Martin.
„Jedno mastné vajco na koberci, druhé přistálo jí na prsách, džus vylétý v klíně, kafé sa snažila ukočírovat, ale také to samozřejmě očáplo aj ju aj zhlavec a dokonca stěnu za postelú. Katastrofa.“
„Pěkná šlamastyka, ty stará vojno. Romantika level tisíc.“
„Hm, šecko jsem jí to pomohl přesléct a vysušit to, co šlo. Ale kladné body jsem za to nezískal. Ona mi jako mockrát říkala, že v posteli jest nebudem, když sem si třeba chtěl vzít brambůrky večer na noční stolek. Znáš baby. Haha, neznáš!“ zkusil zavtipkovat Tomáš, který tím chtěl trochu odvést pozornost od svojeho skandálu.
„Hle, už jede.“ kývl Martin na kopec k Hrobicám.
„Hlavně ať nás vidí. Skoč mu do cesty.“
„Skoč si tam sám, simťa. Šak už brzdí, hle ho, filutu. Ten by nás tu nenechal.“
Ogaři nastúpíja znova do autobusu a řidič je hned informuje:
„Nabral jsem Vám společnost na Hrobicách, ogaři.“ A hýbe u toho obočím navrch a důle, jakože slibuje nevšední zážitky. Na sedáku u zadních dveří sedí Anička.
„Nazdar Ani, z kama jako jedeš?“
„Z aerobiku neasi. A vy z kama? Z práce těžko, jste jacísi rozverní.“ odpoví Anička svojím zlehučka nakřáplým altem.
„Měli jsme nucené zastavení.“
„Mnoho piva a dlúhá cesta, že? Známá věc.“
„A to byl aerobic tak pozdě?“ zajímá Martina.
„Tož na Hrobicách je to ošemetné, tam je sál přímo v hospodě, docvičíš a než ti to potom jede zpátky dom, tak posedíš, že jo. Ten půl desátý bus mi samozřejmě ujel. Trochu jsme sa s cérkama zasekly při řeči, potom nám kdosi z místních poručil čerty a už nebylo cesty zpět. Tak jedu až včil, posledním.“
„Aha, takže hrobický aerobic je nová disciplína. Zacvič si a pak to dolej pivem. Doporučuje 5 ze 4 lhocanek.“
„Tak raz za čas je potřeba. Také jedete z knajpy, beztak.“ kontruje Anička.
„Jo, jedem. Každý z jiné. A Tomáš má milostné problémy, tak mi plače na rameni celú cestu ze Zlína.“
„Co sa stalo? Nejste s Mariánů nebo co?“ obudil sa v Aničce ženský instinkt.
„Ale sme spolu furt, akorát sem jí převrátil snídaňu do postele, tak je na mne včil furt jakási zaškňůřená.“
„Kristova noho, tož to sa jí ani nedivím. To sa jí nemožeš divit, Tome. Ty sa jí divíš?“
„Nedivím sa jí.“ Přerušuje Tomáš Aniččinu palbu slov.
„To sa jí fakt ale nediv.“ zakončuje Anička hodnocení celé situace.
„Já sa jí také nedivím. Volské oko ve výstřihu, to nečekala. Takový šperk od tebe. Šperk od vola.“ Martin je z historky přímo nadšený.
„Ty si veliký donchuán, sa mi zdá, tebe bych chtěla mět doma.“ směje sa aj Anička Tomášovém neštěstí a cesta jim ubíhá sama. Autobus si otvírá tmu dálkovýma světlama, které olizujú stromy nalevo nad potokem a skupinky daňků naproti na lúce. Za autobusem sa tma zasej zavírá jako opona do svojí původní podoby a čeká v klidu na to, až do ní vjede další auto a otevře si.
Tomáš vystupuje u lipek a Anička s Martinem udělujú poslední rady:
„Kup jí v nedělu na fotbale klobásku a pivo a řekni jí, že už nikdy žádné jídlo do postele nedoneseš.“ navrhuje Martin závažně.
„A potom jí objednaj na rožku palačinku s karamelem.“ doplňuje Anička, která ví, že sladká tečka je jako sladká láska. Nikdo jí neodolá.
„Jo a řekni jí, že jí to sluší. Aby si nemyslela, že ju vykrmuješ nebo tak neco.“
„A řekni jí hlavně, že jsi pitomec, ty pitomče.“ béká Martin za Tomášem a řidič sa směje za volantem nahlas.
„To jí říkat nemosím, to už sama dávno ví.“ volá na ně Tomáš už z chodníku na zastávce do zavíraných dvěří.
Martin sa rozlúčí s Aničkú v divočině u obrázka a nechá ju samotnú odjet do Podkopné Lhoty, kde jí řidič zastaví u baráku, přestože je to jenom pár desítek metrů od zastávky. O tejto době je to už vlastně všecko jedno. Hlavně, že je každý na tom svojem místě.
V nedělu pípla Martinovi v telefonu zpráva:
Normalne to fakt zabralo.
Klobaska, palacinka a hlavne ten prislib, ze uz ji nikdy neprinesu snidanu ani obed, ani veceru do postele. Rikala, ze je to uplne nejromantictejsi vyznani, jake kdy slysela.
Pujdem pristi patek na pivo?
Irena Vlčková (*1983) Studovala gymnázium ve Zlíně a geografii na MU v Brně, aby zjistila, že jejím osudem je Valašsko. Píše v nářečí poezii i prózu, občas zahraje na kytaru a zazpívá vlastní písničky. Matka tří dětí žije a tvoří v Podkopné Lhotě.
