„Bez muziky nejde žít..., říká zakladatel Vizovského Jurášu Dalibor Bambuch.

Středa, 13 Listopad 2013 11:21 | Zdroj: RICHARD JARONĚK, VIZOVSKÉ NOVINY | Značky Jasenná, Vizovice

Bookmark and Share

Rozhovor se zakladatelem čtvrt století slavícího folklórního souboru...

„Bez muziky nejde žít..., říká zakladatel Vizovského Jurášu Dalibor Bambuch.
Jeden z těch příjemných rozhovorů… V "učitelském" bytě pana Dalibora Bambucha mi bylo nabídnuto tykání: "Jsem starší," říká pan Bambuch, "rád bych nabídl tykání osobnosti, kterou znám v podstatě jen z televize a která mi nabídla tuto spolupráci." Byl jsem velmi rád a potěšen.

Začneme dětstvím. Pocházíš z muzikantské rodiny?

U nás v rodině nehrál nikdo, ale rodiče mě k hudbě vedli. Mě to velmi bavilo. Začínal jsem klavírem u paní učitelky Pečeňové, která byla velmi přísná dáma, ale kdo u ní absolvoval těch deset roků, tak už na klavír něco uměl. To byla jedna z osob, která na mně silně zapůsobila a vedla mě k vážné hudbě. Když ale viděla, že se v určitém věku beru více k džezu, nic proti tomu neměla a začala mi připravovat kusy z vážné hudby, které měly něco společného s džezem. Ve čtvrté třídě jsem začal chodit i na housle a pan František Kopřiva, absolvent brněnské Janáčkovy varhanické školy, který mě na housle učil, byl dalším, který mě silně ovlivnil.

Proč jsi nezůstal u džezu? V podstatě tenkrát mnohem modernější hudba…

Samozřejmě, že jsem na studiích hrál v mnoha džezových a tanečních kapelách. V Olomouci, kde jsem tenkrát byl, jsme hrávali pro ten přivýdělek o víkendech na zábavách, ale v úterý se scházeli ve studentském klubu milovníci folkloru - chodili tam například odkojenci toho starého Hradišťanu - a hrávali jsme si jen tak pro radost cimbálovku.

Kdy byl vlastně založen Vizovský Juráš?

Bylo to v lednu 1989, a ta myšlenka přišla tak nějak přirozeně. Předtím jsem založil a patnáct let vedl cimbálovku Strýci, pak jsem byl krátce ve Velkých Bílovicích, tam jsem též hrál s řadou kapel…, no a pak jsem se dostal zpátky do Vizovic, protože z Vizovic samozřejmě pocházím. Hold dělat cimbálovku či muziku vůbec bylo pro mě bytostné. On to původně byl jen Juráš, a protože existovala kapela toho jména ve Zlíně a Rožnově, přidali jsme k tomu Vizovský.

Vzpomínáš na začátky?

Když jsem se vrátil, tak tady byli ve Vizovicích jen již staří strýci, kteří už moc nehrávali, tak jsem začal dávat dohromady dečka. Měl jsem velké štěstí, že jsem se hned na začátku potkal se šikovnýma děckama. Sice nás bylo na začátku jen šest, ale dvě z toho se mnou hrají dodneška.

Přirozeně spolu úzce souvisí cimbálovka a tanec?

Od roku 1992 jsme spolupracovali úzce s Vizovjánkem, který tenkrát vedly paní učitelky Drábková a Baná…, potom Vizovjánek převzala paní učitelka Macková. Teď hraje Vizovjánku Jurášek - mladá odnož Jurášu -který vede T. Macková. Já pro ně ale stále píšu úpravy.

A co zahraničí?

Těch zahraničních zájezdů bylo moc. Štrasburk, Heule v Belgii, Luxemburg, Legnica v Polsku, Riga v Lotyšsku, Kecskemét v Maďarsku či na Makarské v Chorvatsku. Anebo v roce 2009 - Sicílie. Jaká je reakce na vizovskou cimbálovku? Jak berou jiné folklórní festivaly v zahraničí naši tradiční hudbu? Nádherné to bylo třeba v Seebachu ve Francii. Tam to žije doslova folklórem. Obecenstvo reagovalo velmi hezky a dokonce ve Štrasburku, kde jsme měli několik let po sobě vystoupení, jsme si všimli, že tam na nás chodili stejní lidé. V každém případě byl o ten náš folklór zájem, a to nejen na speciálních folklórních festivalech, ale i festivalech různých žánrů.

Vidím na stole tři vydaná 'cédéčka'..., hudba Jurášu je vyloženě lidová tvořivost, či máte i vlastní texty?

Netvoříme nic nového. Existuje tisíce krásných písní. Vyhledáváme je hlavně ve zpěvních a jen dotváříme úpravami a interpretací. Na první desce byly známé i neznámé, jak z Valašska, ale i ze Slovenska. K výročí Vizovic vyšlo CD z okolí Vizov ska. Jinak samozřejmě hrajeme i jiný žánr. Filmová muzika, muzikály, tady... (ukazuje Dalibor modrou stranu 'cédéčka') vidíš Vangelise - Ráj, Uhlíře, Rubinštejna, Offenbacha a dokonce Metallicu - Nothing Else Matters. Vidíš, že hrajeme různý žánr, protože jsem za ty roky s cimbálem zjistil, že otrava folklórem je hrůzostrašná. To víš, že když cestujeme se souborem Portáš z Jasenné, který doprovázíme, málokdy se v autobuse zpívá folklór. Vytáhnou se kytary a hraje se cokoliv jiného.

Otrava folklórem (směju se nahlas), trefné přirovnání. Znám to. Takže, když se sejdete parta muzikantů, lidovky se nehrají?

I hrají, ale i cokoliv jiného. Cérky vymýšlejí: to bychom mohli hrát, nacvičit, to bys mohl napsat. A bývá to opravdu všehochuť.

Dá se vyloženě hudbou, kterou hrajete, vůbec uživit?

Nééé. Ono jde se tím živit, ale tam právě nastává ona otrava folklórem. Znám samozřejmě kapely, které se tím živí, ale je to i podmínkami. Tam, kde jsou třeba vinné sklepy a nich firemní večírky. Znám chlapy, kteří se tak živili a nechali toho. Kvůli té otravě. Muselo by se hrávat neustále, a to i s těma mojíma cérkama pořád nejde. Mají rodiny a děti. Naštěstí všechny mají kliku, že si vzaly chlapy, kteří jim to tolerují, ale i tak.

Kde vůbec zkoušíte?

Dokud jsem byl ve škole, tak samozřejmě tam. Ale když jsem ukončil učitelování ve Vizovicích, tak už to nebylo možné. Pak jsem se zkoušel zeptat na kulturáku a taky to nevyšlo. My na nějaké nájmy nemáme. Sotva tak na struny. Dnes zkoušíme v Jasnu Jasenná. Jirka Mikuláštík nám vyšel vstříc, nabídl místnost a tam zkoušíme takřka pět let. Cérky z Jasenné říkají, to je fajn, jezdily do Vizovic a teď je to naopak. Vizovjani jezdí do Jasenné. Takže jak tvrdím, největší náš sponzor je Jirka Mikuláštík, protože nám dal k dispozici zkušebnu a tři děcka, které se mnou hrají.

No to je tedy ostuda. Vizovský Juráš zkouší v Jasenné..., ale proč jsme se dnes vůbec sešli…, brzy oslavíte 25 let od svého založení a s tím bude spojený koncert v kostele.

Ano, Vánoční koncert bude ve Vizovicích, již sedmnáctý a bude tradičně 26. prosince na Štěpána, Na těchto koncertech hrajeme převážně vážnou hudbu a vyšší populár. Lidé tam přicházejí opravdu za naší muzikou, pozorně naslouchají a zpívají s námi jen koledy. A to je fajn.

A co nejbližší budoucnost lidové či folklórní hudby? Mladí ji příliš neholdují, či naopak? Stejně ale každý večírek anebo rockový koncert končí v hospodě se zdviženýma rukama a hulákáním lidovek.

Je pravdou, že mnoho mladých lidí má rádo folklór, ale i to druhé. Ale je fakt, že pokud je člověk muzikální a má sklony k něčemu pěknému, tak si poslechnou i to, co hrajeme my. A každopádně si myslím, že je velmi důležité, jakou mají mladí lidé ve škole učitelku či učitele hudební výchovy. Já jsem učil hudebku celý život a myslím, že řada písniček, které jsem učil, v těch lidičkách zůstala.

No a co budoucnost Jurášu? Co plánujete?

Tož co, jak ti říkám…, hrát, hrát a zase hrát.

Hodina povídání a máme třicet pět minut nahrávky. Mám z čeho vybírat. Nezbývá, než poděkovat za rozhovor.

Hlavně tam nedávaj ty blbiny, co jsem tady říkal, varuje mě Dalibor Bambuch.

Neboj, to vystřihnem.

Jen aby. Jednou dělali semnou rozhovor na festivali Fašanku ve Strání v pokročilou dobu večerní a také slibovali. Kdyžto pak viděl v televizi Laďa Jurčák, tak to komentoval: "Byls akorát! Ani málo, ani moc!"

Jsem při psaní rozhovoru tak nějak příjemně naladěn a vkládám do přehrávače nosič Výlety od Vizovského Jurášu. Posunu řadič na dvanáctou píseň. Metallicu v podání Valachů.

Richard Jaroněk