Rozhovor: Kmocháček Vladislav Jurčák

Sobota, 05 Leden 2013 18:53 | Zdroj: Richard Jaroněk, Vizovské noviny | Značky Vizovice, Zádveřice

Bookmark and Share

...nůžky, pinzeta, lepidlo vercajk!

Kmocháček Vladislav Jurčák, Foto - Petr Jaroň, HORNÍ PODŘEVNICKO.cz
Náš rozhovor začal prapodivně. Vláďa si zrovna postěžoval jak mu „fšeci kamarádi umírajů“. Sotva jsme začali, hořké téma bylo stejně hořké jako černá káva bez cukru, kterou jsme oba dva vychutnávali. Ale takový je žel život.

 Kdo si vlastně zaslouží tebou vyrobenou známku? Kdo patří mezi ty „vyvolené“?

Já mám široký záběr. Hlavně přátelé, kamarádi a ti, co mám rád. Co mi tak nějak přirostli k srdéčku. Jsem muzikant, takže samozřejmě, že všem zpěvákům a zpěvačkám, populárního zaměření, ale i jazzovým, operním…, mám rád Petra Jandu z Olympicu. Nejvíc mě fascinovalo, když jsem jim to mohl předat osobně. Teď zrovna dělám známku Jirkovi Stivínovi a třeba jsem nikdy neudělal Karlu Gottovi.

  Proč?

Já ti ani nevím, ale nějak…, já si ho vážím, ale prostě ne.

Jednou ti mě napadlo, že udělám známku Havlovi. V době, kdy už nebyl prezidentem a žil na tom Hrádečku…, viděl jsem nějaké jeho známky, takové jakési zežabené, tak jsem vystřihl jeho fotku z novin…, já už nepotřebuju profesionální fotky z ateliéru…, no a poslal jsem mu to na ten Hrádeček. No on byl úplně z toho unešený. Pod každou známku se mi podepsal a poslal mi to zpátky. Teď třeba jedna z posledních, vystřihl jsem Štěpánka s Berdychem a poslal to tatínkovi Štěpánka do Přerova. Mám jednoho známého…, je to Vizovjan, ale nemůžu ho jmenovat. Ten nechává dělat známky svým ženským …, on je pořád střídá…, už jich bylo hodně.

No raději ho neprozrazujme. Taková práce pak ale asi přináší velké potěšení?

Mám z toho srandu, zábavu. Poznám hlavně další lidi a v neposlední řadě to řeší v mém věku i nespavost.

 V jakém smyslu?

No já nespávám. Usnu až v jednu hodinu. A v noci pak dělám ty známky.

Spousta lidí ani netuší, jak ty známky dělám.  Ptají se mě …, a pane Jurčák, máte internet? Já bych vám poslala tu fotku mailem. A vy to neděláte na počítači? Já říkám, že mám na to lupu a vše dělám ručně a používám lak ředěný vodou. Pak to dovezu do Zlína a tam mi to ofotí…, a je to.

Žel, škoda, že tvoje známky nejdou posílat oficiální poštou…

Známky už jsou známé. Vždycky jak donesu do Vizovic na poštu dopisy, kde je moje známka, dávám vedle toho normální. A kdysi tam přišla nová roba, tož to byla strašná sranda. Ptám se…, stačí těch známek…, měl jsem známek za třináct korun a ona říká, že jsem dal ještě moc. Takže je pravdou, že řada lidí to používá i na obálky. 

Je to umění?

Horňas (myšleno Miroslav Horníček) to nazval – koláž, On říkal…, dělej koláže! Já říkám …, nemůžu…, on mi dal totiž kdysi dvě koláže a já říkám, že nevím, co to je? Horňas, že na to časem přijdu.

Mění se hodnoty známek. Před dvanácti, patnácti lety, co jsi začal tvé známky dělat, stála třeba pět korun, dnes ani nevím, patnáct? Měníš s dobou hodnotu, nebo máš jiný způsob? Každá známka je vytvořena speciálně pro danou osobnost.

Nejdřív jsem dodržel hodnotu známky. Pak se mi zdálo blbé, portrét za tři šedesát… Když jsem začal dělat výročí různých lidí, tak jsem jim napasoval věk na tu hodnotu. Tenkrát jsem dělal Ilju Hurníka, kterého znám už padesát let, tak má známku za devadesát korun. Vidíš to, ani neznám jeho adresu. Bude mu to předávat jeho synovec, Marek Eben.

Co ženy?

To víš, baby to mrzí…, že hned každý ví, kolik je jim let. Naštěstí mi nahrála naše Národní banka…, začala tam dávat nějaké písmenka a je jedno, kolik máš let, tož u bab dávám “áčko“.

Co dál?

Ani nevím. Díky digitálu jsem přestal fotit. Už ani v cimbálovce nehraju. Občas si tedy zahrajem, ale to víš, jak už ani neuneseme cimbál…, a to víš…, už se to nedá někdy poslouchat. Moja mi teď říkala, že jsme hráli dvě písničky a víc jsme kecali, než hráli. Už mě i to tvoření známek přestalo bavit.

Proč? Vždyť ti to dělá radost…

Jak se už kácí v našem lese…, a že je už hodně vykácený. Kamarádi odchází. A hlavně si nějak myslím, že už je toho dost. Že je už přeznámkované. Snad všichni už známky mají, kromě Karla Strnadového, který umřel dřív, než jsem mu stačil známku udělat. Už ta práce ztrácí na takovém tom půvabu, mládí už dneska vše dělají na počítači, rukou nikdo nepíše a moje ruční práce už má zenit za sebou.

Kolik jsi udělal vlastně takových originálních známek? Tipuji k tisícovce

Některé vyhodím, ale na výstavě bylo 960 známek, takže si myslím okolo dvanácti set známek a celkem jsou toho čtyři šanony.

Jak je na tobě vidět, že tě to baví a děláš známky strašně rád. Ale vše stojí peníze?

Víš co je na tom, Richarde, nejkrásnější? Já jsem nikdy za to nic nechtěl. Jediný člověk, který mi řekl, že to zadarmo nechce, byl bývalý ministr školství Pavel Dostál. Tenkrát byl u nějakého předávání a bylo na něm vidět, že je k smrti unavený, holohlavý, už tenkrát probíhalo ozařování…, no a abych to zkrátil. Já jsem mu v tom Brně předal známku a on byl potěšený. Tomu jsem udělal asi sto známek…, a pak mi po jeho smrti přišly tři tisíce korun. To byl asi jediný honorář za moje známky.

A co nějaké povídání pro veřejnost? Děláš nějaké přednášky?

Já ani nevím, jestli by to bylo zajímavé. Já bych nejraději rozdal známky, ať se lidi podívají.

Ale vždyť to je právě to nejdůležitější. Všechny bude zajímat, jak vznikaly některé fotky a příběhy, navíc očima pamětníka.

No já vím, tak snad někdy příště. Ale teď už po sobě uklízím. Co už nebudu potřebovat, staré fotky rozdávám. Něco do archivu, do divadla, do filharmonie. Už i málo píšu. Já už ani nepoužívám ani A4, ale jen polovinu A5 na psaní. Ono už i vylézt aj před kameru …, takový starý chlap, to chce odvahu. Občas bych si i zahrál a zahrajeme si, ale Laďa  za tím cimbálem občas usne, to víš, osmdesát osm roků. Teď umřel Honza Rokyta. Ten mi ale zaťal…, co my jsme se nahádali. Furt mě chtěl učit noty… Já už vlastně žiju jenom proto, abych věděl, jak to všechno tady dopadne.

Vlaďo, hodně zdraví a dovolím si za všechny Vizovjany: Ještě hodně známek a drž se“

           Děkuji za rozhovor.

                              Richard Jaroněk